Zdeněk Jemelík: K Otázkám Vymývače mozků (ČT24, OVM) ze dne 27.4.2014

Mediální zájem o dění v resortu spravedlnosti obecně a ve vězeňství zvlášť nepřekvapuje. Jednání paní ministryně Heleny Válkové již od nástupu do úřadu působí dojmem, že tato na pohled křehká dáma nevynechá skutečně žádnou příležitost vyvolat nějakým překvapivým zásahem hněvivou odezvu na své konání. Je jiná než její předchůdci: téměř všecky převyšuje úrovní odbornosti, je nepolíbená politikou a zřejmě nemá stranickopolitické ambice: přišla s úmyslem napravit justici a vězeňství podle svých představ a za naplněním úmyslu jde se suchou věcností pokud možno přímou cestou. Na rozdíl od předchůdců nebere ohled na svou politickou budoucnost, nemusí proto dělat kompromisy. O osobní popularitu se nestará.

V kuloárech se šeptá, že je první na řadě pro případnou obměnu ministrů. Šeptandu šíří hlavně bulvár, vyjadřující zbožné přání těch, jimž paní ministryně „šlápla na kuří oko“.

Příčinou současných útoků na ni je její energický postup ke změně poměrů ve vězeňství. Jeho obětí se stal odvolaný generální ředitel Vězeňské služby ČR Petr Dohnal, který včas nepochopil, že paní ministryně není žena, jež ničemu ve vězeňství nerozumí, ale ze zákona jeho nadřízená, které odpovídá za stav ve svém oboru působnosti. Poměr jeho a jejího postavení odpovídá obvyklým poměrům v demokratických právních státech, v nichž bezpečnostní sbory jsou sice hlídacím psem státu, ale nadřazené civilní složky je drží na řetězu. Dále nepochopil, že z nadřazeného postavení ministryně vyplývá nepříjemná skutečnost, že směr vývoje vězeňství se bude odvíjet od jejích představ, takže jeho snaha poučit ji o tom, co lze a nelze, narazí na zeď. Tím, že odmítl její koncepci řízení vězeňství a obhajoval současný nehospodárný systém s přebujelým generálním ředitelstvím navíc prokázal, že trpí profesní slepotou. Je to škoda: Petr Dohnal je profesionál, který se vypracoval do hodnosti generála a postavení generálního ředitele „od píky“. Mohl vykonat mnoho užitečného, kdyby se včas oprostil od hojně rozšířeného přesvědčení oprýmkovaných povýšenců o nadřazenosti nad „civilisty“ obecně, nad ženy v řídícím postavení zvlášť, a o nezměnitelnosti zavedených poměrů.

Nebylo by ale správné vyčítat Petru Dohnalovi, že nečekaný pád z výšky přijal s nelibostí a začal se bránit proti odvolání právními prostředky, pokud by se omezil jen na ně. Je přirozeným lidským právem hájit své dobré. Před ním se ostatně touto cestou pustili jiní vedoucí pracovníci resortu. Dopadli různě.

Petr Dohnal ale překračuje rámec korektně vedeného správního sporu a soustavně se snaží o medializaci a politizaci své věci. Šíří při tom tvrzení, která jsou v nejlepším případě sporná. Například tvrdí, že ve vězeňství vzniknou nedozírné škody v důsledku absolutní neplatnosti rozhodnutí Pavla Ondráška, pověřeného dočasným řízením Vězeňské služby ČR. Spoléhá na krátkou paměť veřejnosti: podobnou námitku uplatňovali odpůrci rehabilitace Petra Lessyho, kteří rovněž strašili důsledky neplatnosti rozhodnutí Martina Červíčka, pokud by byl odvolán. Tato věc byla ale přezkoumána judikatorně a posudkem Ústavu státu a práva a je jisté, že rozhodováním Pavla Ondráška k žádným pohromám nedojde. K Petru Dohnalovi se nyní přidal jeho 1. náměstek Marián Prokeš, který se z nepochopení zákona domáhá automatického postupu do postavení generálního ředitele, ohrazuje se proti zásahu do jeho pravomoci pověřením jemu podřízeného Pavla Ondráška řízením Vězeňské služby, a prohlašuje postup paní ministryně k obsazení místa přes výběrové řízení za nezákonný. Je pozoruhodné, že nekřičel, když bývalý generální ředitel Jiří Tregler neodolal tlaku intrik proti své osobě, uvolnil místo resignací a po něm nastoupil tehdejší „civilista“ Petr Dohnal.

Také pověřený generální ředitel Vězeňské služby ČR Pavel Ondrášek se již stal terčem útoků. Vyčítají se mu nepravosti v lékařské službě jím řízené Věznice Rapotice. Zlolajníci ale zapomínají uvést, že to byl právě on, kdo je odhalil a vyvolal vyšetřování, a dále, že vězeňští lékaři nepodléhají pravomoci ředitelů věznic, jsouce přímo řízeni odborem zdravotnické služby Generálního ředitelství VS ČR.

Odpůrce Heleny Válkové kupodivu nenapadají pochybnosti o zákonnosti jmenování Petra Dohnala generálním ředitelem, když před svým jmenováním nebyl ve služebním poměru u Vězeňské služby ČR. Služební zákon sice takovou možnost ustavení ředitele bezpečnostního sboru připouští, ale jen za velmi přísně stanovených okolností.

Z hlediska potřeb a fungování Vězeňské služby ČR a potřeb státu se problém postavení Petra Dohnala a výhledově i Mariána Prokeše posunul do polohy soukromého zájmu, jenž musí ustoupit potřebám státu. Oba pánové podkopáváním postavení paní ministryně odvádějí pozornost ke svým záležitostem od věcí veřejného zájmu. Vedlejším účinkem jejich útoků je zpochybňování poměrů ve Vězeňské službě ČR jako celku. Může to posloužit jako argument proti požadovanému navýšení mzdových prostředků pro řadové příslušníky Vězeňské služby ČR, od pradávna finančně podhodnocených, kteří navíc utrpěli společně s policií a hasiči rozpočtovými škrty v r.2010 a jsou placeni skutečně špatně.

Na pozadí výše uvedených okolností krátké vystoupení Pavla Ondráška by mělo uklidnit veřejnost. Václav Moravec tentokrát neobhajoval pověst „vymývače mozků“ a hosta kupodivu „nedusil“. Sporná témata spíše obcházel. Nepokusil se zneužít debaty s Pavlem Ondráškem k posílení nepřátelských postojů části politiků a médií vůči Heleně Válkové, potažmo k získání sympatií pro Petra Dohnala a Mariána Prokeše. Ale ani jim neubližoval: o důvodech a okolnostech odvolání Petra Dohnala se nejednalo a Mariánu Prokešovi se dostalo vzkazu, že Pavel Ondrášek nehodlá po dobu svého pověření dělat personální změny, takže jeho výstřelek přejde z nezbytí mlčením. Nicméně výsledné vyznění vystoupení Pavla Ondráška je pro Petra Dohnala přece jen nepříznivé: odhalilo prospěšnost a uskutečnitelnost změn, o které usiluje Helena Válková. Petr Dohnal považoval jejich uskutečnění za nemožné, ale Pavel Ondrášek je jako její blízká duše a prodloužená ruka hodlá provést. Václav Moravec neoznámil ve svém oblíbeném oznámení toho, o čem se po jeho pořadu bude mluvit, že na Generálním ředitelství Vězeňské služby ČR se bude vzrušeně rokovat o vyhlídce, že v případě jmenování Pavla Ondráška generálním ředitelem přijde okamžitě 20-30 jeho pracovníků o místo a další odejdou po důkladném auditu činností. Zpráva má jistě příznivý ohlas mezi pracovníky ve věznicích, kteří láskou ke generálnímu ředitelství rozhodně nehoří.

Pro pochopení významu zveřejněných záměrů je dobré vědět, jaké jsou poměry v resortu spravedlnosti a ve vězeňství srovnatelných států. Sousední Rakousko a Bavorsko mají zhruba stejně velkou síť věznic jako Česká republika. V Bavorsku řídí věznice malý útvar malého ministerstva spravedlnosti bez mezičlánku. Rakousko má rovněž malé ministerstvo, věznice řídí přes mezičlánek, ale ten je proti našemu generálnímu ředitelství zhruba poloviční a téměř z poloviny osazený ženami. Naše generální ředitelství se „schovanými“ úředníky, kteří pro ně pracují v jiných organizačních složkách, má samo více zaměstnanců, než bavorské ministerstvo spravedlnosti a ujídá mzdové prostředky příslušníkům v přímém výkonu služby ve styku s vězni. Výsledný stav v resortu je takový, že na správu justice a vězeňství potřebuje Česká republika přibližně dvoj- až trojnásobný počet zaměstnanců než Rakousko a Bavorsko. To svědčí o tom, že záměr Heleny Válkové na zefektivnění řídících struktur je vysoce prospěšný. O tom, že se resort po její „odtučňovací kůře“ nezhroutí, není pochyb: co funguje v Rakousku a Bavorsku, musí fungovat i u nás.

Pokud někdo skutečně uvažuje o výměně ministerstva spravedlnosti za ministerstvo zdravotnictví nebo prostě jen o odvolání „potížistky“ Heleny Válkové, měl by raději povzbudit ostatní ministry, aby i oni se zamysleli nad nezbytností živení přebujelých administrativních aparátů. Nemyslím totiž, že zbytnění státní správy je nemocí pouze resortu spravedlnosti. Jinde to patrně bude podobné.