V jejich debatě nezaznělo nic revolučního. Neprobírala se žádná témata, jež by byla v současnosti předmětem živých sporů, a účastníci se mezi sebou nepřeli. Celkově v pořadu vládla pohoda „jako na Starém Bělidle“.

Zaujalo mě však, že se moderátor při výběru námětů pustil do „sedlání mrtvých koní“. Nejvíce prostoru poskytl tématu údajného nátlaku prezidenta republiky a jeho kancléře na justici. Touto věcí jsem se zabýval v článcích „O (ne)ovlivnitelnosti soudců“ z 21.ledna 2019 a „Drze o kauze Baxagate“ z 25.ledna 2019 a necítím potřebu znova ji rozebírat. Musím se ale pozastavit nad tím, že ji neúnavný manipulátor s veřejným míněním Václav Moravec znova oživuje, když po jejím projednání na půdě Poslanecké sněmovny již jinak zmizela z ohniska mediálního zájmu. Nutkání veřejnoprávní televize napadat prezidenta republiky je zřejmě tak silné, že není-li zrovna po ruce jiný klacek, sáhne se po vyvětralém zboží.

Ze zapomenutí vytáhl Václav Moravec také myšlenku ustavení Nejvyšší rady soudnictví, která je předmětem zájmu politizujících soudců od nepaměti a její ustavení bylo součástí ambiciózního volebního programu hnutí ANO v předminulých volbách. První, kdo našel odvahu říci tomuto projektu „ne“ byl ministr Robert Pelikán, který si tím zkomplikoval vztahy se soudcovskou komunitou. Jan Kněžínek pokračuje v jeho stopách. Zdá se, že Robert Pelikán mu proklestil cestu, takže soudci přijímají jeho postoj klidně.   Josef Baxa nicméně v pořadu sice nesměle, ale přece jen „zvedl prapor z bláta“ a připomněl, že neexistuje žádný oficiální orgán, který by soudnictví zastupoval a byl reprezentativním partnerem v diskusích se státem o stavu a potřebách oboru. V tomto ohledu má jistě pravdu. Jako laik si myslím, že ustavení samosprávného orgánu justice by bylo vhodné. Nevidím důvod, proč by soudci nemohli mezi sebou řešit obsazování funkcí ve státní správě justice, rozmisťování soudců  a jejich přijímání. Jistě to ale není záležitost, bez jejíhož neodkladného vyřešení se justice zhroutí.