Bylo by jistě úlevné, kdyby se Roman Pekárek někam vypařil a přestal své kolegy obtěžovat svou přítomností. Jenže pan poslanec tvrdí, že je nevinen, spoléhá na zrušení rozsudku v odvolacím řízení, naplánovaném na 18. prosinec 2012, a je tvrdohlavý. Mandátu se prostě nevzdá. Chápu ho: nikdo se snadno nevzdává štěstí, které mu náhodou spadlo do klína.

Vyvolává tím běsnění na pravici i na levici, pasou se na něm novináři, kteří už nějakou chvíli neměli pořádnou senzaci s příchutí špíny. Všichni se shodují na jediném: Pekárek musí ven! Ale nemajíce žádný nástroj, jak jej vypudit, nakonec jen mlátí prázdnou slámu a nechávají utíkat důležitější věci.

Především hromadně podrývají právní jistoty občanů tohoto státu, kteří věří na presumpci neviny jako na jeden ze základů právního řádu. Ta sice podle politiků  platí, ale zjevně jen výběrově: ne vždy a ne pro všechny. Ne pro toho, kdo na ni dle jejich úradku nemá právo. Nechť s ní ale Pekárkovi pronásledovatelé nakládají jakkoli špatně, stejně nedosáhnou požadovaného cíle, tedy jeho vyhnání z parlamentu. Zpochybňování právního řádu je za těchto okolností zvlášť trestuhodné, protože není vyváženo žádnou protihodnotou.