Aniž bych chtěl škodit straně TOP 09, která je mi stejně lhostejná jako všechny ostatní, konstatuji, že z nedůvěry veřejnosti k orgánům činným v trestním řízení a z jejího znechucení provalováním stále dalších korupčních skandálů vytěžila skutečně hodně. Lidé, kteří ji založili, dali najevo, že se distancují od politické špíny, znehodnocující polistopadový vývoj země. Zaštítili se tehdy ještě velmi silnou mravní autoritou Karla Schwarzenberga, za jehož širokými zády se částečně skryla lišácká prohnanost neformálního šéfa strany Miroslava Kalouska. Kromě dosud nerozhodnutých přitáhli na svou stranu také část voličů nejen „mateřské“ KDU-ČSL, ale i ODS. Podařilo se jim vytvořit iluzi strany, usilující o mravně čistou politiku.

Středověké přísloví „tempora mutantur et nos mutamur in illis“ platí  i v politice a TOP 09 nečiní výjimku. Osobní zkušenost mě vede k vnímání Karla Schwarzenberga jako muže velkorysého, šlechetného, přitom skromného a se smyslem pro humor, ve všech ohledech velkou osobnost. Přesto konstatuji, že jeho kouzlo, jež přitahovalo voliče k TOP 09, časem vyvanulo, zčásti i proto, že vyklidil pole vnitrostátní politiky a věnuje se jen svému resortu. Tváří a nejsilnějším mužem TOP 09 se stal nyní již zcela nezakrytě Miroslav Kalousek, jenž výstřelky v  chování postupně začíná zaplňovat mezeru po Davidu Rathovi. 

Není ničím neobvyklým, že v politice se říká něco jiného, než se pak skutečně dělá. Politici jsou nepoučitelní a stále znova se pokoušejí taktizováním a obelháváním veřejnosti hájit nehajitelně špatná rozhodnutí, která nakonec stejně přivodí jejich pád. Lze to prokázat i na vztahu současné vládní koalice k věcem spravedlnosti a vnitřní bezpečnosti státu. Zkouškou upřímnosti proklamovaných zásad vedení ODS a jmenovitě Petra Nečase je jejich přístup k reformě státního zastupitelství jako celku, jmenovitě k návrhu nového zákona o státním zastupitelství, k obsazení funkce vrchního státního zástupce v Praze, posléze i k autoritě nejvyššího státního zástupce, kterého kdysi vítali div ne jako spasitele, dokud nezjistili, že na rozdíl od nich své proklamované zásady myslí vážně. K selhávání Petra Nečase a vedení ODS jsem se ale vyjádřil dostatečně již dříve a zatím v tom nemíním pokračovat.

Vývoj událostí mě vede k návratu k námětu zasahování ministra financí Miroslava Kalouska do vyšetřování „kauzy CASA“ , jímž jsem se sice také zabýval již dříve, ale nastal zde nový vývoj.

Ve světle mediálních informací, které ovšem nelze považovat za objektivní obraz skutečnosti, si  „kauza CASA“ zaslouží označení „nestandardní zlodějna“ nejméně stejně jako „kauza ProMoPro“, kterou takto pojmenoval právě Miroslav Kalousek. A v obou případech je ve hře hranice mezi politickou odpovědností ministra a jeho trestněprávní odpovědností za případné selhání při výkonu povinností svědomitého hospodáře se státním majetkem. V „kauze ProMoPro“ šel Miroslav Kalousek tvrdě po krku koaličního partnera, svého vládního kolegy Alexandra Vondry, aniž by si všiml jeho dvou nástupců, kteří se každý svým dílem podíleli na „celkové útratě“. V „kauze CASA“ naopak se stejnou vehemencí brání svou stranickou kolegyni Vlastu Parkanovou před vydáním k trestnímu stíhání.