Zastávám názor, že lidé, kteří zakládali své kariéry před Listopadem 1989 s rudou knížkou v ruce, by neměli mít přístup k vysokým funkcím ve veřejné správě. Pokud jej mají, je to nespravedlivé vůči nekomunistické většině národa, neboť nekomunisté byli z přístupu k nim vyloučeni kádrovou politikou KSČ. Dokonce si myslím, že slušní lidé se špatnou předlistopadovou minulostí by se neměli o vysoké funkce ve veřejné správě ucházet.

Vývoj šel ale jinou cestou a takto vyhraněné stanovisko se do praktického života neprosadilo. U někoho minulost vadí, u jiného nikoli. Ti, u nichž vadí, mají právo cítit se diskriminováni, neboť společnost je krátí v jejich právu na rovnost občanů.

To vše se odrazilo ve věci soudce Roberta Fremra. Ryba smrdí od hlavy. Má-li poskvrněnou předlistopadovou minulost hlava státu, její předhazování uchazeči o funkci soudce Ústavního soudu lze považovat za šikanu. Ostatně právě obsazování Ústavního soudu je důkazem, že minulost u někoho vadí, u jiného ne. Příkladem může být prof. Jaroslav Fenyk, bývalý člen KSČ a vojenský prokurátor, od srpna 2013 do května letošního roku místopředseda Ústavního soudu, nepochybně vynikající znalec trestního práva. Dodávám, že jsem kvitoval s povděkem, že mu prezident republiky neprodloužil mandát.

Nicméně výtky vůči Robertu Fremrovi se vztahovaly i k jeho výkonu profesionála v kauze „Olšany“. Kritici jeho jednání vesměs popisovali tak, jako by přímo navazovalo na zločinný způsob vyšetřování, vykonávaného StB. Nikde nepadla zmínka o roli žalobce. Mezi StB a soudcem stál prokurátor, který důkazy, dodané StB, filtroval a určitě mu je obžalobou naservíroval tak, aby nebylo pochybností o zákonnosti jejich získání. Obecně platí, že soudce „vaří“ ze surovin, které mu dodá žalobce. Zakryje-li žalobce nezákonnost dokazování, je pro soudce velmi obtížné dobrat se pravdy a může jej to svést k nesprávnému rozhodnutí. Lze to dokázat i na některých procesech polistopadových.