Zdeněk Jemelík: Lesk a bída státního zastupitelství II

Myšlenka jejich využití k vyvolání průtahů v řízení nebo jeho zastavení není výjimečná. Například obhájci Davida Ratha prozradili v televizním vystoupení záměr zpochybnit příslušnost severočeských žalobců v počáteční části vyšetřování.

Výskyt „školáckých“ chyb vede k domněnce, že ve složitých případech může docházet k selhání zásadního významu. Její oprávněnost potvrzují také výsledky šetření Nejvyššího státního zastupitelství o dopadech II. článku novoroční amnestie (abolice) na trestní řízení. Z něho vyplývá, že z celkového počtu 415 zastavených trestních řízení, trvajících déle než osm let od sdělení obvinění, připadá 260 případů, tedy 63%, na přípravné řízení. Okolnost, že je žalobci za tak dlouhou dobu nedokázali dovést k pravomocnému ukončení, vzbuzuje pochybnosti o úrovni jejich práce. Ostatně špatnou známku jim často vystavují soudy zprošťujícími rozsudky nebo dokonce vracením obžaloby k dopracování. Opět abolice vynesla na světlo alarmující případ stíhání Františka Chvalovského & spol., v němž soud vrátil obžalobu třikrát, a rozsudek, postavený až na její čtvrté verzi, stejně neobstál v odvolacím řízení .

Osudové následky mají chyby, jichž se žalobci dopouštějí při uspořádání mozaiky důkazů do konečného obrazu žalovaného skutku. Ten je jen zřídka úplně přesným otiskem skutečnosti, a ani tomu jinak být nemůže: například s odstupem času selhává paměť svědků, takže jejich výpovědi se v podrobnostech vzájemně liší. Někdy jsou v obrazu mezery, jež se nepodaří zaplnit: například oběť vraždy má pod nehty šupiny kůže, z nichž lze zjistit DNA pachatele, neevidovaného v národním registru DNA. Ale nepodaří se získat žádné svědectví, jež by k němu přivedlo policii. Bílé místo není čím zaplnit. Je na žalobci, aby ze střepinek údajů nestrannými úvahami dospěl k výslednému obrazu, jenž tvoří logický celek a co nejvěrněji se blíží skutečnosti. Potíž je v tom, že někteří žalobci, posedlí potřebou dát za každou cenu průchod spravedlnosti, si vytvoří subjektivní vztah k obžalovanému. Rozhodnou-li se, že jejich oběť patří za mříže, není jí pomoci: žalobce provede účelový výběr důkazů, nehodící se potlačí, prázdná místa zaplní zdánlivě logickými úvahami, a na takovém základě postaví obžalobu. Ne vždy se podaří soudu následky zlovolného počínání odhalit. Nejhorší stav ovšem nastane, když se k obžalovanému stejným způsobem postaví soud: pak nemá na zproštění naději.

Výše uvedené úvahy bych mohl podložit údaji ze svého archivu, které by si ovšem čtenáři nemohli ověřit. Pokusím se je přiblížit na případu bývalého strážníka Milana Pavlise, odsouzeného v r.2008 za vraždu, k němuž jsou dosud na internetu dostupné aspoň značně nepřesné dobové údaje včetně videozáznamu z vyhlašování rozsudku. Podrobnější popis případu jsem zveřejnil v měsíčníku Policista č.10/2011.

Případ je zdánlivě jednoduchý tím, že k usmrcení oběti skutečně došlo a pachatel je známý, neboť zůstal na místě a snažil se přivolat poškozenému pomoc. Žalobce se musel především vypořádat s otázkou, kdo zavinil konflikt, jenž měl tragické důsledky. Jeho pohled známe z obžaloby: viníkem byl strážník, který boucháním do karoserie a hlasitým nadáváním přiměl k obraně svého majetku poškozeného, spícího v autě, a při vyvolané rvačce jej zabil nožem. Byl ovšem možný i jiný pohled: když narazil opilý strážník na nesprávně zaparkované auto, probudil se v něm profesionální reflex, jemuž dal průchod hlučným jednáním. Poškozený ze všech možných variant řešení vzniklé situace (např. přivolání PČR, odjezd na jiné místo) volil fyzické násilí s použitím smrtonosné zbraně. Napadl neozbrojeného Milana Pavlise dvěma teleskopickými obušky a úderem do hlavy jej srazil na zem. Ten pak ve strachu o život vytáhl z kapsy nůž. Když poškozený padl na zem, ve snaze přivolat pomoc vyrazil do vozovky zastavit přijíždějící auto, aniž by věděl, že jde o motorizovanou policejní hlídku. Přivedl policisty k umírajícímu a zůstal na místě.

Dále musel žalobce zvážit, zda Milan Pavlis jednal v úmyslu zabít, ať již přímém či nepřímém. Bylo to rozhodující pro právní kvalifikaci jednání, od které se odvíjí trestní sazba. Policie věc zpočátku vyšetřovala jako podezření na těžké ublížení na zdraví s následkem smrti. Kvůli mylné svědecké výpovědi změnila kvalifikaci na podezření na vraždu, a na tom již zůstalo. Žalobce omyl nenapravil, ale shledal, že obviněný se ztotožnil s usmrcením jako s možným následkem použití nože, čili vraždil. Nabízel se i jiný možný pohled: obviněný pod vlivem opilosti a silného úderu do hlavy dočasně ztratil schopnost se orientovat, jednal pudově ve strachu o život, neměl čas přemýšlet o následcích ani pojmout jakýkoli úmysl kromě přání odvrátit od sebe hrozbu dalších ran obuškem.

V obou případech žalobce ze dvou možných řešení volil to, které je pro obviněného nepříznivější, neboť se od počátku ztotožnil s právní kvalifikací vraždy: jednal v souladu s nesprávnou zásadou, jejíž časté používání soudci i státní zástupci zapírají: in dubio contra reo (v pochybnostech v neprospěch obviněného).

Obecně lze shrnout, že téměř každý zprošťující rozsudek stojí na obžalobě, která je svědectvím o nedokonalosti práce žalobce : většinou se jedná o neúplné a nesprávné dokazování . Zbývá dodat, že zatíženy vadami jsou zvláště obžaloby, jež jsou výsledkem dokazování, vedeného pod silným mediálním tlakem (což je mimochodem také výše uvedený příklad Milana Pavlise).

Osud Jana Šafránka, který se dočkal očištění jména až po odpykání trestu za čin, který nespáchal, ukazuje, k jakým hrozným důsledkům mohou vést pochybení žalobců, pokud se soudu nepodaří je odfiltrovat. Ale i pouhé podání obžaloby, která skončí osvobozením obžalovaného, je nežádoucím jevem, protože cesta k ní vede přes dlouhodobé obtěžování obviněného a bohužel i jeho blízkých úkony trestního řízení.

Je snadné chybovat, když to chybujícího nic nestojí. Mnohaleté působení státních zástupců v měkkém prostředí, v němž se mohou dopustit jakéhokoli profesního poklesku, aniž by to pro ně osobně mělo významný nepříjemný důsledek, podporuje bujení nešvarů. Občas se dovídáme o různých jejich poklescích, jen výjimečně o postihu za ně. Stěžovat si na postup státních zástupců či dokonce se pokoušet vyvolat proti nim kárné řízení je prakticky bezúčelné: na takové snahy soustava reaguje vystrčením bodlin na všechny strany, uplatněním propracovaných sofistikovaných postupů k zaštítění napadených.

Příkladem budiž osudy aktérů tzv. „kauzy Čunek“ a souvisejícího případu Romana Vaškůje a Petra Šmiřáka ve vztahu k pochybením, pojednaným v předchozím díle článku (Temná moc žalobců XVIII). Za působnosti Topolánkovy vlády, tedy v době prvního ministerského mandátu Jiřího Pospíšila, capo di tutti capi této nepřístojnosti, byli postiženi odvoláním z vedoucích pozic pouze státní zástupci, kteří projevili nesouhlas s protiprávním zásahem NSZ do „kauzy Čunek“, ač se přímo na „nesprávném“ postupu nepodíleli. Je to překvapivé, protože jihlavský okresní státní zástupce Arif Salichov, který případ převzal, a jeho nadřízený, krajský státní zástupce Petr Coufal, oba lidé s velmi špatnou pověstí z dob totality, své severomoravské protějšky v televizním vystoupení tvrdě zkritizovali, mluvíce o vadách řízení neobvyklého rozsahu. Avšak jejich kritika se nijak nedotkla postavení dozorového státního zástupce Radima Obsta, který věc po zahájení trestního stíhání dozoroval dále, ač „na to neměl papír“. Dohledový krajský státní zástupce Radek Bartoš, který zpackal řešení místní a věcné příslušnosti dozorového státního zástupce, naopak povýšil na vrchní státní zastupitelství. Krajská státní zástupkyně Zlatuše Andělová, nadřízená Radka Bartoše, se z odpovědnosti „vypráskala“ jako klíčová svědkyně žaloby v kárném řízení proti bývalému místopředsedovi Nejvyššího soudu ČR Pavlu Kučerovi a v řízení na ochranu osobnosti sedmi poškozených proti bývalé nejvyšší státní zástupkyni, exprokurátorce Marii Benešové.

S nástupem Nečasovy vlády se neoficiální hodnocení „kauzy Čunek“ obrátilo, ač –což je typicky české – to nikdy nebylo úředně oznámeno. Vyšetřování, které vyvolal po svém nástupu nový nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, nevedlo ani ke sdělení obvinění. Jiří Pospíšil se paradoxně vrátil na ministerstvo jako nositel nápravy následků kauzy. Bez udání důvodů byla odvolána jako jediná oběť nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká. Vedoucí státní zástupci, které kvůli odporu proti zásahu z 4.června 2007 odvolal Jiří Pospíšil z funkcí, mezitím uspěli ve správním řízení a byli znova jmenováni do svých původních funkcí stejným ministrem, který je kdysi sesadil. Signatář zlopověstného usnesení NSZ z 4. června 2007 Stanislav Potoczek přišel po nástupu Pavla Zemana o funkci ředitele odboru NSZ. Arif Salichov a Petr Coufal, kteří jeho usnesení vykonali, zůstali na svých místech.

Vezmeme-li v úvahu obrovské škody, které „kauza Čunek“ způsobila, pak postihy jsou zanedbatelné, a to jak na straně těch, kteří údajně vedli řízení proti Jiřímu Čunkovi a Petru Hurtovi nezákonně, tak na straně Čunkových a Hurtových „zachránců“.

Přesně vzato, až později padl Petr Coufal, ale z důvodu, jenž s jeho působením v „kauze Čunek“ nesouvisel, i když vztahově možná souvisel. Příčina jeho pádu je trapná až směšná: anonym na něj podal trestní oznámení kvůli tomu, že soustavně parkoval na služebním parkovišti soukromým autem, jímž dojížděl denně do zaměstnání. Městské státní zastupitelství v Brně podnět odložilo s tím, že nejde o trestný čin. Petr Coufal si nechal dokument předložit a po seznámení s jeho obsahem rovněž rozhodl, že nejde o trestní oznámení a anonym poslal ministru Pospíšilovi. Ten jej postoupil vrchnímu státnímu zástupci v Olomouci Ivo Ištvánovi, který na Petra Coufala podal kárnou žalobu za to, že se zabýval oznámením proti sobě. Skončilo to „plichtou“: kárný soud jej shledal vinným, ale upustil od potrestání. Petr Coufal pak odstoupil ze své funkce. Můžeme přemýšlet nad tím, zda Ivo Ištván při psaní kárné žaloby kvůli nicotnému provinění myslel na nekolegiální napadení Arifem Salichovem a Petrem Coufalem kvůli domnělým nepravostem jeho podřízených při trestním stíhání Jiřího Čunka a Petra Hurty.

„Poprava“ Petra Coufala je zrcadlem, v němž se odráží jiný případ s obdobným typem provinění a usvědčuje státní zastupitelství z uplatňování výběrové spravedlnosti.

Mám na mysli historii marných snah spolku Šalamoun o vyvolání kárného řízení proti státní zástupkyni KSZ Brno Evě Žďárské jako dozorové státní zástupkyni v řízení, provázeném šestnáctiměsíční vazbou dvou nevinných lidí. Současně s ní nakonec napadl také jejího dohledového státního zástupce VSZ Olomouc Vladimíra Kubíka. Podnět adresovaný nejvyššímu státnímu zástupci Pavlu Zemanovi jako kárnému žalobci jeho kabinet postoupil k vyřízení na Vrchní státní zastupitelství v Olomouci, kde jej vyřídil zamítnutím kdo jiný, než podnětem napadený státní zástupce Vladimír Kubík. Následoval podnět ke kárnému řízení proti němu vrchnímu státnímu zástupci Ivo Ištvánovi, postavený na analogii s případem kárného řízení proti Petru Coufalovi. Ovšem Ivo Ištván svého podřízeného „zakryl“. Po neúspěchu podnětu ke kárné žalobě na něj, předloženého nejvyššímu státnímu zástupci, byl dalším krokem pokus vtáhnout do hry jako kárného žalobce ministra spravedlnosti. Po jeho neúspěchu se spolek Šalamoun vydal cestou správního řízení soudního, které je teprve v počátcích.

Toto souvisí s obecným přístupem státních zástupců k vazbě: pokud ji lehkovážně uvalili na obviněného, který byl v následném řízení zproštěn obžaloby, jejich jednání zavání neoprávněným odnětím svobody. Ale dosáhnout v takovém případě vyvolání kárného řízení nebo i trestní odpovědnosti je prakticky nemožné, ač neoprávněné zbavení osobní svobody je trestným činem.

V případě neoprávněného věznění má stát povinnost postiženého obviněného odškodnit. Mohl by požadovat, aby se viníci na odškodnění podíleli – ale to jen tehdy, byli-li v dané souvislosti odsouzeni aspoň kárným senátem. Díky nechuti kárných žalobců k pronásledování provinilců kárnou žalobou tak stát přichází o peníze.

Cesta ke zvýšení výkonnosti soustavy státního zastupitelství, má-li být úspěšná, vede nejen přes změnu zákona, ale také přes soustavné vymáhání odpovědnosti za selhání při výkonu funkce. Ani to není všecko – ale o tom až někdy příště.