Bezkoncepčnost přístupu k resortu dokázal tím, že ve chvíli pádu Jiřího Pospíšila neměl připraveného  náhradníka, obeznámeného s problematikou odvětví. Pavel Blažek jím rozhodně není. Působí sice dojmem inteligentního člověka, ale jeho neználkovstí v kombinaci s výrazným   sebevědomím, hraničícím až s velikášstvím, tvoří smrtící koktejl.

Jiřímu  Pospíšilovi měla zlomit vaz nezpůsobilost podřídit se rozpočtové kázni tak, aby například vězeňství řádně fungovalo i s nedostatkem finančních prostředků. Nový ministr předstírá, že má na řešení této kvadratury kruhu recept a chvástá se nápadem na snížení počtu typů věznic ze čtyř na dva. Přivlastnil si ovšem myšlenky vedení Vězeňské služby ČR, které vůbec nejsou nové. Uskutečnění záměru umožní zlepšení využití vnitřního prostoru věznic. Stává se totiž, že jedno oddělení věznice je přeplněné, zatímco v sousedním jsou volná místa, která nelze využít převedením vězňů z přeplněné části. Od celkové přeplněnosti by nová úprava věznicím ovšem neodpomohla. Související úspory nákladů budou ve srovnání s celkovým finančním deficitem vězeňství zanedbatelné. Podstatné je, že pojem „typ věznice“ je synonymem pojmu „režim výkonu trestu“ a současné třídění je dáno trestním zákonem i zákonem o výkonu trestu, které by musely projít účelovou novelizací v zdlouhavém legislativním procesu.

Prosadí-li Pavel Blažek záměr Vězeňské služby ČR, pro který neměl Jiří Pospíšil pochopení, mnoho neprospěje, ale aspoň neuškodí. Úplně jinak tomu je v případě jeho zásahu do procesu obsazování funkce vrchního státního zástupce v Praze. Z hlediska řízení předsoudní fáze praktického výkonu trestního práva je Vrchní státní zastupitelství v Praze zdaleka nejmocnějším úřadem v zemi. Od 9. března r.2011, kdy Pavel Zeman navrhl Jiřímu Pospíšilovi odvolání Vlastmila Rampuly, vrchního státního zástupce v Praze, a zejména pak od 22. července 2011, kdy  exministr Jiří Pospíšil nepravomocně vyhověl návrhu, nemá úřad nezpochybnitelné vedení. To je stav, z něhož se mohou radovat pouze současní i potenciální „zákazníci“ orgánů činných v trestním řízení v českých krajích, popřípadě též ti, již byli od nástupu Nečasovy vlády „odejiti“. Jeho svévolné protahování má proto povahu sabotáže.

Pavel Zeman udělal vše pro to, aby stav nejistoty co nejrychleji ukončil. Během soudní bitvy mezi ministrem a Vlastimilem Rampulou se připravoval na obsazení uvolněného místa. Mohl pak za několik dní po potvrzení ministrova rozhodnutí o odvolání bývalého vrchního státního zástupce navrhnout Jiřímu Pospíšilovi jmenování Lenky Bradáčové.

Je jistě více schopných uchazečů, ale vrchní státní zástupce v Praze je nejvýznamnějším spolupracovníkem nejvyššího státního zástupce mimo budovu jeho úřadu, proto je Zemanův nárok na obsazení místa dle jeho výběru plně opodstatněný. Ostatně bývalo dobrým zvykem, že ministři spravedlnosti autonomii nejvyššího státního zástupce plně ctili.