Připustíme-li, že Miloš Zeman uskutečňuje nějaký promyšlený plán, je důvod zamyslet se nad tím, zda sesazení předsedy vlády „partou policejních plukovníků a podplukovníků“,  po něm netradiční jmenování vlády bez opory v parlamentu či postupné vytváření převahy Zemanovi zavázaných ústavní soudců jsou na sobě nezávislé jevy, či zda je mezi nimi souvislost jednotícího záměru.

Miloš Zeman zjevně nevyčerpal zásobu překvapení, vyvolávajících podobné otázky. Jedním z posledních, a to vskutku pozoruhodným, je rozhodnutí navrhnout Senátu ke schválení jako kandidáta na funkci soudce Ústavního soudu Jana Sváčka, předsedu Městského soudu v Praze, s jehož kandidaturou neuspěl Václav Klaus.

Připomeňme si, že Jan Sváček byl ve spojitosti s první kandidaturou vystaven hanebné a nespravedlivé mediální štvanici, jejíž opakování není vyloučeno. Pan prezident toto jistě ví. Pokud se přesto k předložení návrhu odhodlal, zřejmě si věří, že jej před senátory obhájí. Nepochybně se mu náhodně podařila dobrá volba vedle jiných špatných, nicméně je zajímavé, že si vybral právě Jana Sváčka, u něhož musí počítat s možností opakování záporné odezvy senátorů i části veřejnosti.