Přišel jako Žalobce-Spasitel, který měl zásadně změnit poměry ve státním zastupitelství, zotavujícím se z „války žalobců“, vyvolané zásahem NSZ do trestního řízení proti bývalému místopředsedovi vlády Jiřímu Čunkovi. Protože ze slabého postavení nejvyššího státního zástupce dle dosud platného zákona o státním zastupitelství  žádné velké změny provádět nemohl, pustil se s vervou do plnění volebního slibu tehdejší vládní koalice o vydání nového zákona o státním zastupitelství. Pod jeho vedením byla připravena předloha, jejíž prosazení po „odstranění much“ v legislativním procesu by otevřelo cestu ke zvýšení pružnosti řízení státního zastupitelství. Přes počáteční odpor Petra Nečase prošla za působení ministra Pavla Blažka schvalovacím procesem do Poslanecké sněmovny. Až potud byl Pavel Zeman ve svém počínání úspěšný a mohl se dívat na svět s optimismem.

Stažení novely z Poslanecké sněmovny exministryní Marií Benešovou vzhledem k dočasnosti  jejího působení by se dalo považovat za bezvýznamnou epizodu, nebýt toho, že paní ministryně Helena Válková se po určité počáteční nerozhodnosti pustila zarputile po jejích stopách. Došlo to tak daleko, že dnešní host pořadu OVM už není tahounem legislativních změn, ale spíše jen divákem, který ani není průběžně informován, jak postupuje příprava nového zákona. Zřejmě se od něj očekává, že buď trpně přijme, co si „vrchnost“ vymyslí, a bude sloužit dál, nebo odejde a nikomu nezáleží na tom, kterou z možností si vybere. Je smutné, že se nad něj mohl náfuka Vymývač Mozků (dále jen VM) vytahovat, že má lepší informace a pan nejvyšší státní zástupce má věřit jeho zdrojům. Vytahoval se ovšem neprávem, protože jeho informace byly nepřesné a díky tomu pak zabil spoustu času debatou o podružné otázce počtu „speciálů“ a jejich začlenění do soustavy státního zastupitelství. Vytáhl na Pavla Zemana také oblíbeného strašáka přibližování k prokuratuře v případě přijetí „jeho“ novely. Jeho host strašáka snadno zaplašil. Nepovažoval ale za nutné všeználka VM poučit, že státní zastupitelství je česko-rakousko-německá zvláštnost, zatímco jinde v Evropě působí prokuratury, aniž by ohrožovaly demokratický řád své země.

Ke cti Pavla Zemana je třeba říci, že si i v této nepříjemné osobní situaci zachovává zdrženlivost diplomata a současně projevuje vůli nevzdat boj a snažit se o protlačení projektu přechodu na třístupňovou soustavu státního zastupitelství třeba i někdy později, za jiného složení Poslanecké sněmovny, které mohou přinést již nejbližší volby. Domnívám se ale, že v tomto případě sází do loterie s malou nadějí na výhru.

Sdílím jeho nespokojenost se zásadním odklonem od schválené koncepce zákona o státním zastupitelství. Jsem přesvědčen o vhodnosti zrušení vrchních státních zastupitelství. Navíc k Zemanovým argumentům přidávám výhradu, že spolu s NSZ jsou VSZ posledním významným pozůstatkem výkonné moci protiprávního režimu: 43 % jejich osazenstva jsou bývalí předlistopadoví prokurátoři, bývalí členové KSČ. Jejich rozptýlení by bylo prospěšné. Pavel Zeman to tak nevidí, i když poměry na NSZ jsou stejně neutěšené, neboť žije v obklíčení těchto kádrů, držících snad všechny vedoucí funkce v jeho úřadě.

Na tomto místě musím poznamenat, že nerozumím důvodům, pro které se paní ministryně Helena Válková rozhodla propást příležitost k zásadní reformě státního zastupitelství a chce pouze zakonzervovat současný stav, lehce okrášlený kosmetickými úpravami. Režie pořadu OVM archivním vstupem z rozhovoru s ní navodila dojem, že příčinou by mohla být obava, že po vrchních státních zastupitelstvích přijdou na řadu vrchní soudy, jež chce paní ministryně za každou cenu zachovat. Je pravda, že je dost popletenců, kteří si myslí, že vrchní soudy jsou soudy 3.stupně a argumentují, že jejich zrušení je nezbytné pro uvedení soustav státního zastupitelství a soudů po zániku 3. stupně státního zastupitelství do souladu. Z hlediska potřeb trestního řízení by ovšem bylo bourání vrchních soudů jako odvolacích soudů proti prvostupňovým rozhodnutím krajských soudů zbytečné a zajištění jejich obsluhy státním zastupitelstvím i po zániku vrchních státních zastupitelství je řešitelné. Nebezpečí pro vrchní soudy ale přichází z jiné strany, a to z legislativní činnosti ministerstva spravedlnosti v civilněprávní oblasti. Probíhající změny v občanském právu povedou k prudkému poklesu odvolání proti prvostupňovým rozhodnutím krajských soudů v občanskoprávních sporech. I pak ovšem stojí vrchní soudy za zachování kvůli cenným specializovaným civilněprávním senátům. Ochránit je před zrušením si přesto vyžádá nemalé úsilí. Zdá se mi, že intelektuální potenciál, investovaný tímto směrem, by byl lépe zhodnocen než v případě jeho vložení do bourání „zemanovské“novely zákona o státním zastupitelství.