Tytam jsou časy exministra spravedlnosti Pavla Němce, který nenechal nikdy nikoho na pochybách, že rozhodnutí, která vydával, jsou skutečně jeho a na nich si stojí. Nebyl pracovně o nic méně vytížen než jeho nástupci, nicméně vždy si našel čas, aby se seznámil s podklady pro rozhodnutí. Zcela jistě vždy věděl, co podpisuje. Rozhodoval osobně o stížnostech pro porušení zákona ve prospěch odsouzených a nebál se je veřejně obhajovat. Když se rozhodl přerušit výkon trestu odsouzenému, který podle jeho názoru do vězení nepatřil, udělal to a byl připraven snést kamenování bulvárem. Ani zběsilé mediální lynčování za předání trestního stíhání „katarského prince“ orgánům jeho vlasti jej nepřimělo, aby svou odpovědnost skrýval za selhání nějakých „expertů“ nebo „lidí, kteří pro něj připravovali podklady“. I když od „kauzy katarského prince“ letos uplyne sedm let, pro novinářskou šmíru a jí zmatenou velkou část veřejnosti je díky svým pevným postojům stále za darebáka.

Nechci oslavovat chování Pavla Němce jako hrdinství. Považuji je za normální způsob jednání člověka, který si je vědom, že s ústavní funkcí přijal nejen pravomoc, ale i odpovědnost, které se v žádném případě nezříká, i když tím trpí jeho popularita.

Jeho nástupci Jiří Pospíšil a Daniela Kovářová se možná poučili jeho osudem a nevystavují na odiv neodmyslitelnou odpovědnost ve věcech, které zákon výslovně označuje za výlučnou osobní pravomoc ministra jako ústavního činitele.  Někdy se ji přímo snaží hodit na krk podřízeným. Mám na mysli například pravomoc kárného žalobce, nebo právo podat stížnost pro porušení zákona a v souvislosti s ní případně rozhodnout o přerušení výkonu trestu. V těchto případech je ministerstvo spravedlnosti pouze servisem, který připravuje rozhodnutí ministra, jenž není míněním úředníků vázán. Rozhoduje ministr jako ústavní činitel a za svá rozhodnutí nese osobní politickou odpovědnost.

Nebudu se v tuto chvíli zabývat projevy nestatečnosti ministra Jiřího Pospíšila, jímž jsem od r. 2008 věnoval pozornost opakovaně. Připomenu pouze jako příklad pro srovnání s pátečním televizním vystoupením paní exministryně Daniely Kovářové jeho reakci na zrušení rozhodnutí o odvolání Vlastimila Rampuly z funkce vrchního státního zástupce v Praze Městským soudem v Praze: neopomněl upozornit, že soud nezpochybnil procesní postup ministerstva, ale pouze odůvodnění rozhodnutí, jehož původcem byl nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman.  Ve skutečnosti Zemanův případný podíl na neúspěchu je bezvýznamný, protože podle zákona vedoucí státní zástupce odvolává ministr. Je to jeho výlučná osobní pravomoc a jeho odpovědnost. Odkud čerpal odůvodnění pro rozhodnutí, je bezvýznamné.

V těchto dnech přinesly sdělovací prostředky zprávu o zahájení trestního stíhání dvou bývalých pracovníků ministerstva spravedlnosti pro podezření ze spáchání trestného činu nadržování, kterého se měli dopustit tím, že údajně v květnu 2010 úmyslně manipulovali řízením o podnětech k podání stížnosti pro porušení zákona ve prospěch odsouzených zlodějů Rudolfa Tesárka a Josefa Blažka tak, že jim umožnili dostat se na svobodu. Jedním z obviněných má být kladenský soudce Vlastimil Matula, který byl v kritické době na ministerstvu na stáži a skutečně vypracoval text stížnosti pro porušení zákona, který s podpisem paní ministryně putoval k Nejvyššímu soudu ČR. Je zvláštní, že bylo zveřejněno jen jméno stíhaného soudce, zatímco totožnost bývalého úředníka ministerstva zůstala skryta. Mimo to se patrně současně opakoval obvyklý projev novinářského hyenismu: veřejnost se dověděla o zahájeném trestním stíhání dříve než obviněný.