Vězeňství se amnestií pro tuto chvíli nesmírně ulevilo a naskytla se jedinečná příležitost v klidu přijmout opatření, jež by zabránila obnovení krizové situace v budoucnosti. Přesto jsme dnes tam, kde jsme byli před amnestií a proud přírůstků ve věznicích nevysychá.

Příčinou je dlouholeté zanedbávání vězeňství ze strany politického vedení státu. Vězeňská komunita není dost početná na to, aby byla zajímavá jako skupina voličů a rozhodující politici se zřejmě nestydí za to, že jednotkovým počtem vězňů a mimořádně vysokou recidivou patří jimi spravovaná země k nejhlubší spodině mezi evropskými státy. Nelze se pak divit, že návrat k situaci ve vězeňství, která zde byla před amnestií, znepokojuje jen pár lidí, kterých se problém bezprostředně týká. Potýkají se s ním osamoceni, bez podpory širšího politického zázemí. Proto řešení neblahého stavu není v jejich silách. Následkem toho se od amnestie nic podstatného nestalo, co by mohlo příliv vězňů přibrzdit a hlavně snížit počet těch, kteří se po kratším pobytu na svobodě do věznic vracejí.

Příkladem nezpůsobilosti státního aparátu v tomto směru je historie monitorovacích náramků pro odsouzené k trestu domácího vězení, nově i pro obviněné s nárokem na vazební stíhání. I když jejich potřebnost se zrodila s přijetím nového trestního zákoníku, účinného od 1.ledna 2009, dosud nejsou k disposici. Zavedení trestu domácího vězení bylo vlajkovou lodí péče o osobní oblíbenost bývalého ministra nespravedlnosti, populisty Jiřího Pospíšila. O zajištění náramků se souběžně s přípravou zákona nepostaral, a jeho nástupcům se pokusy o nápravu jeho zanedbání až dosud nedařily, takže loď dodnes pořádně nevyplula.