Především to bylo zveřejnění usnesení z neveřejného jednání Vrchního soudu v Praze ze dne 17.října 2016 o zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ve věci Davida Ratha & spol. a o vrácení věci na 1.stupeň.  Jeho 41 stran je nezáživná četba. Z  obsahu proto pronikla mezi veřejnost pouze zpráva, že soud vyslovil nezákonnost použitých odposlechů, zakázal použití jimi získaných informací jako důkazů a připravil tak žalobce o významný nástroj usvědčování obžalovaných.

Není proto divu, že část veřejnosti chápe rozhodnutí Vrchního soudu v Praze jako předzvěst, že démonický doktor Rath je z nejhoršího venku a nejspíš unikne trestu. Někteří mu to dokonce přejí, ale většina láme hůl nad bezmocí justice proti mocným.

Znehodnocení odposlechů postavilo státní zástupce před nepříjemnou skutečnost, že se v dalším kole prvostupňového řízení budou potýkat s důkazní nouzí. Žalobce Petr Jirát se sice tváří sebevědomě a ujišťuje, že i tak bude mít důkazů k usvědčení obžalovaných dost, ale reakce „vyšších míst“ svědčí spíše o panice. Lenka Bradáčová oznámila, že podá podnět ke stížnosti ministra pro porušení zákona.  Ministr spravedlnosti Robert Pelikán veřejně prohlásil, že podnětu vyhoví. Jejich křečovitá snaha vrátit odposlechy do hry je sice pochopitelná, ale halasné vyhlašování záměru svědčí o tom, že zapomněli na ponaučení si tacuisses philosophus mansisses :jedna věc je stížnost pro porušení zákona podat, druhá je uspět s ní u Nejvyššího soudu ČR, jenž se v některých svých rozhodnutích staví k odposlechům stejně nevlídně jako Vrchní soud v Praze. Zejména však  stížnost pro porušení zákona, podaná v neprospěch obviněného, má jen akademický význam: vyhovění takové stížnosti Nejvyšším soudem ČR nemá žádný vliv na právní moc a vykonatelnost napadeného rozhodnutí a nemůže změnit právní postavení obviněného. Cesta k vrácení odposlechů do hry tedy tudy patrně nepovede.

Odmítám ale názor, že podání stížnosti pro porušení zákona by bylo zásahem do nezávislosti soudů: ministr stížností využívá zákonného oprávnění, aby vyslovil domněnku, že byl porušen zákon. Rozhodnutí o ní náleží opět jen soudcům, v tomto případě soudcům Nejvyššího soudu ČR, tedy elitě mezi trestními soudci. Desítky nespravedlivě odsouzených, jimž řízení, vyvolané stížností ministra, vrátilo svobodu a lidskou důstojnost, jsou vděční za existenci tohoto nástroje ochrany jejich práv.

Pozoruhodné je i vyjádření pana ministra, že vady, jež vytýká Vrchní soud v Praze rozhodnutím o povolení odposlechů v této kauze, se najdou v mnoha ostatních rozhodnutích tohoto druhu a nelíbí se mu, že právě v tomto případě je soud využil ve prospěch obhajoby, když jinde nepřekážejí. Robert Pelikán s odzbrojující upřímností konstatuje známou věc, totiž že policie s podporou státního zastupitelství a pod záštitou pokleslých soudců při používání operativně pátracích prostředků ve velkém rozsahu porušuje práva obviněných. Nezapomenutelný je např. neopodstatněný protiprávní souhlas děčínských soudců k sledování provozu mobilního telefonu předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského. Z hromadného bezpráví ale nelze vyvozovat nárok na jeho automatické trpění v kterékoli jednotlivé kauze, tedy ani v kauze Davida Ratha & spol.