Nikdo mě nemůže podezírat z toho, že by se mi líbila přítomnost předlistopadových  prokurátorů a soudců a zvláště těch vojenských, a zejména bývalých komunistů,  v naší justici a státním zastupitelství. Můj názor na tuto věc dokonce ocitoval Ústavní soud ČR na str.12 známého ústavním nálezu z 15.října 2010 č.j. I ÚS 517/10, jímž uznal nárok občanů na informace o předlistopadové stranické příslušnosti soudců. Dodávám, že dle mého laického názoru je držení většiny vedoucích funkcí ve státním zastupitelství bývalými prokurátory příčinou jeho častého selhávání. To mi  nicméně nebrání vidět neobjektivnost argumentace pokračujícího útoku na Igora Stříže, jež ve svém výsledku paradoxně oslabuje jeho účinnost. Uvědomil jsem si ji v plné síle teprve poté, kdy jsem se dostal k podkladům, na nichž autor vystavěl svou filipiku. Také proto jsem nereagoval bezprostředně.

Musím především upozornit, že žádný prokurátor v dobách těsně předlistopadových neměl moc rozhodnout o vině a trestu. Bylo to stejné jako dnes: za mříže posílal nebo neposílal soud, který byl formálně na mínění prokurátorů nezávislý, s výjimkou zvlášť důležitých případů, v nichž o postupu obou složek rozhodovaly stranické orgány. V této souvislosti je pozoruhodné, že autory článků o Igoru Střížovi nezaujala jména soudců, kteří rozhodovali o jeho obžalovaných, ani jména jeho kolegů a nadřízených, kteří se s ním podíleli na jednotlivých trestních věcech.

Způsob, jímž autor pojednal výňatky z trestních spisů, je z hlediska cíle, jímž je nepochybně pád Igora Stříže, neefektivní. Výtky proti jeho chování v procesech, k nimž anonym z Parlamentních listů získal podklady, se dají odmítnout jako výsledek neporozumění fungování předlistopadové vojenské justice, jako výsledek neznalosti pravidel trestního řízení obecně, nebo jako přímá lež. Na takových argumentech nelze v právním státě postavit požadavek na odvolání napadeného. Je to stejné jako s požadavkem na zákaz komunistické strany: příhodný čas vypršel, pokud někdy vůbec v polistopadovém kvasu nastal.

Ostatně některé výroky nemají v podkladech oporu, takže není jasné, jak k nim autor přišel. Platí to například o tvrzení, že Igor Stříž navrhoval tresty až v trojnásobné výši proti tomu, co pak uložil soud, či že kolegové museli krotit jeho horlivost.