Pro naprostou většinu obviněných je pomoc obhájce dobrodiním. Někdy se ale advokát osamostatní natolik, že vede obhajobu podle vlastních úvah bez ohledu na klientovo přání. Může se stát, že soud dá postavení obhájce natolik přednost, že okřikuje obviněného, jenž se pokouší mít připomínky k tvrzením advokáta. Trapné bývají “kolektivní hry” skupiny obhájců v kauzách s více obžalovanými, v kterých vymýšlejí společnou taktiku a vedou své klienty k účelovým nepravdivým výpovědím, nebo potlačují důkazy.

To vše jsou ale maličkosti proti důsledkům úplného selhání advokáta, plnícího nezastupitelnoou roli, přesně vymezenou zákonem. Trestní právo s takovými mimořádnými situacemi nepočítá, takže důsledky dopadají plně na hlavu zastupovaného, jenž se tak stává rukojmím advokáta.

Takový případ může nastat například v řízení o dovolání nebo ústavní stížnosti, které podle zákona musí bezvyjímečně podat advokát. Spolek Šalamoun se dlouhodobě zabývá podporou obviněného, odsouzeného za vraždu ozbrojeného protivníka, který si přál završit svou obhajobu podáním ústavní stížnosti. Pověřený advokát promeškal procesní lhůtu k jejímu podání. Po roce čekání přišlo od ústavního soudu usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti z důvodů opožděného podání. Nedbalostí advokáta přišel odsouzený o právo na uplatnění významného opravného prostředku, a to bez náhrady. Patrně tím ztratil i právo stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva. Když se mu později do jisté miry dostalo kompenzace v podobě stížnosti ministra spravedlnosti pro porušení zákona, měl smůlu podruhé: Nejvyšší soud ČR stížnost zamítl v neveřejném zasedání jako zjevně neopodstatněnou.

V tomto konkrétním případě mám důvod se domnívat, že obviněný utrpěl skutečně velkou újmu na právech. Nestává se často, že by došlo k trestným činům s nápadně podobným průběhem skutkového děje, u kterých jsou výsledné rozsudky podstatně odlišné. V této věci však k tomu došlo: vyskytly se dva případy konfliktů, začínajících výtržností a končících usmrcením jednoho z účastníků. V jednom případě byl prvotním útočníkem městský strážník, v druhém policista, oba ve stavu středně těžké opilosti, vracející se z hospody. V jednom případě výtržnost spočívala v bouchání do karosérie auta, parkujícího v zakázaném místě, v němž spal jeho majitel. V druhém případě opilec rozdráždil do zběsilého štěkotu rotvajlera za plotem. Opilého strážníka srazil na zem úderem teleskopického obušku probuzený majitel auta, mezinárodní mistr bojových umění. Policistu srazil na zem rozhněvaný bývalý boxer úderem pěstí a nádavkem ho kousl rozdrážděný rotvajler. Strážník řešil vyrovnání sil použitím kapesního nože, jímž způsobil protivníkovi smrtelné zranění. Policista vytáhl legálně drženou pistoli a zastřelil protivníka i jeho psa. Oba skončili shodou okolností u stejného senátu odvolacího soudu, který jejich činy vyhodnotil jako vraždu a ocenil je shodným trestem odnětí svobody v trvání deseti let. Všechny strážníkovy pokusy o zvrácení rozsudku skončily neúspěchem. Policista ale úspěšnou ústavní stížností dosáhl opakování řízení před odvolacím soudem, jenž v souladu s pokyny ústavního nálezu přehodnotil jeho čin na zločin zabití a snížil trest na šest let odnětí svobody. Předpokládejme, že za v podstatě stejné situace by Ústavní soud rozhodl o strážníkově ústavní stížnosti stejně, jen kdyby byla předložena včas. Ministr spravedlnosti měl sice k disposici ústavní nález ve věci policisty, ale v odůvodnění stížnosti jej nevyužil.

Se změnou právní kvalifikace je spojena i odlišnost podmínek pro podmíněné předčasné propuštění z výkonu trestu. Zatímco strážník smí o ně žádat až po dvou třetinách trestu, policista již po jedné polovině. Výsledek rozdílnosti osudu ústavních stížností odpovídá vice než čtyřem letům ve vězení navíc v neprospěch strážníka, jehož poškodil advokát opožděným podáním ústavní stížnosti. Nedbalec byl sice potrestán advokátní komorou a vrátil rodině odsouzeného tučné palmare, rozdíl ve skutečně odpykaných trestech dvou odsouzených stěžovatelů u Ústavního soudu zůstává ale nesmazatelnou bolestnou skutečností.