Vedle událostí, sdílených s národem, žijeme své malé osudy s individuálními významnými dny, jejichž výročí mají pro nás svůj význam. Díky tradici, založené naší stařenkou (v době mého mládí jsme na Valašsku říkali prarodičům něžně „staříčci“), je v mé rodině významné datum 23. srpna. Když jsem 23. srpna 2022 vstoupil do kanceláře ministra spravedlnosti Pavla Blažka, byl jsem proto ve sváteční náladě. Ministr si tehdy našel pro mne čas až po průtazích, nicméně přijetí bylo srdečné stejně jako při setkáních v době jeho prvního mandátu.

Neúmyslně jsem pohodu hned na začátku rozhovorů narušil vyslovením jména odsouzených, podporovaných spolkem Chamurappi, která ministr neznal. Bylo to mrzuté, protože s ohledem na jejich dopisy ministrovi „do vlastních rukou“, která vyřídili úředníci údajně s jeho pověřením, je nepochybně znát měl. Nevěděl také o podnětu spolku Chamurappi ke stížnosti pro porušení zákona, podaném před měsícem, ač stížnost pro porušení zákona je výsadní pravomoci ministra jako ústavního činitele, jemuž ministerstvo pouze slouží jako servis.

Přes tuto mrzutost jsme dále jednali v pohodě. Nemohli jsme ale rozhovor dokončit, protože jsme museli opustit kancelář kvůli prohlídce budovy zvědavou veřejnosti. Rozloučili jsme se srdečně s příslibem, že pokud možno v září budeme pokračovat. Od té doby se opakovaně připomínám, ale marně: dostávám pouze vzkazy, že pan ministr nemá čas. Není to dobrá výmluva, protože všichni víme, že v jiných případech má času habaděj.