Ve snaze stůj co stůj prosadit nějaké své záměry orgány činné v trestním řízení se občas uchýlí k zneužití služby pravomocně odsouzeného pachatele. Nevadí jim, když se jejich přisluhovač při plnění úkolu dopustí nezákonného jednání, či  způsobí-li značné následné škody obviněnému nebo i státu. Takový postup orgánů činných v trestním řízení, vyznávajících zásadu “účel světí prostředky”, mi jako laikovi připadá nemravný. Většinou bývá i  protiprávní, takže zasluhuje kázeňský nebo i  trestní postih nejen pomáhajícího kriminálníka, ale i těch, kdo jej zneužili  pro zdánlivě ušechtilý účel.

Orgány vymáhání práva ale velmi nerady připouštějí, že v zájmu jimi křivě chápané spravedlnosti byla ve skutečnosti spravedlnost porušena. Pokud se poškozený ozve a pokusí se vyvolat stíhání pomáhajícího kriminálníka a jeho návodců, narazí na účelově ustavenou “mafii”, která kolem svého pomocníka postaví zeď kruhové obrany. Všichni uniknou beztrestně, jejich oběť se musí s utrpěnými škodami smířit.

Příkladem může být jisté řízení o povolení obnovy procesu, v němž odsouzený doplatil odsouzením na křivé svědectví o své účasti na trestném činu, které na spoluobviněném vyloudila policie. K činu se nikdy nepřiznal a marně se různými prostředky snažil o zrušení nespravedlivého rozsudku. Nakonec se na něj nesměle usmálo štěstí: k činu se doznal skutečný pachatel a byl rovněž pravomocně odsouzen, a to u téhož soudu. Vznikla nepříliš obvyklá situace: za jeden skutek byli odsouzeni dva pachatelé, kteří spolu neměli nic společného a skutečným viníkem mohl být jen jeden, v našem případě zřejmě ten, jenž se sám doznal. Dalo by se předpokládat, že přehmat se snadno a rychle napraví obnovou procesu. Avšak nestalo se: soud trval na tom, že rozsudek stojí na pevných základech dokazování, které odsouzení jiného pachatele nevyvrací, a obnovu procesu nepovolil. V úvahách stížnostního soudu, k němuž se postižený odvolal, se dokonce objevila úvaha, že mohlo dojít ke komplotu odsouzených, z nichž ten pozdější na sebe vzal vinu prvního, aby mu pomohl k zprošťujícímu rozsudku a tím k odškodnění, o které by se oba rozdělili.

Představa, že by se někdo nechal zavřít na několik let kvůli nejisté naději na trochu peněz po odpykání trestu, je hodná chovance psychiatrické léčebny, ale asi měla neodolatelnou přitažlivost, protože o něco později se vynořila take v rozhovoru místního tisku s bývalým šéfem tamního útvaru kriminálky.

Do děje pak zasáhl Nejvyšší soud ČR, který na základě stížnosti ministryně spravedlnosti rozhodl, že nepovolením obnovy procesu došlo k porušení zákona v neprospěch obviněného, a přikázal řízení zopakovat. Dalo by se očekávat, že předseda senátu , jenž byl Nejvyšším soudem ČR usvědčen z nezákonného rozhodnutí, bude spěchat s odčiněním svého pochybení. Soudce ale pokyn Nejvyššího soudu ČR dlouho bojkotoval. A tehdy se potřetí vynořila fantasmagorie o komplotu dvou odsouzených. Jako deus ex machina zasáhl do děje vícenásobný recidivista, kterého tehdy právě soudil provinivší se senát. Napsal předsedovi senátu dva dopisy, v nichž tvrdil, že pozdější odsouzený se mu ve vězení svěřil, že na sebe vzal vinu prvního kvůli příslibu finanční odměny jako podílu na odškodnění za justiční přehmat.