Zdeněk Jemelík: Temná moc žalobců XXI

Nevěděl nic o tom, jak se bude v moderním státě tvořit moc, nic o vedoucí úloze státostrany či novodobé polistopadové „národní fronty“, vzešlé z Občanského fóra, nic o „kmotrech“, lobbistech, o prosazování zájmů velkého kapitálu, tím méně o prorůstání organizovaného zločinu do státní správy.

Ponechám stranou ostatní výhrady k jeho představě tří sloupů moci, avšak neodpustím si ještě poznámku, že při pohledu na dění v naší drahé vlasti mi už dlouho připadá jako přiléhavější označení „sloupy bezmoci státu“.

Václav Klaus bystrozrace odhalil, že moc soudní se pokouší o rozpínání na úkor moci výkonné a začal národ strašit hrozbou nastolení „soudcokracie“. Do jisté míry měl pravdu, ale větší nebezpečí se rodí o kousek dál. Zdá se, že se jako česká specialita začíná drát na světlo čtvrtý sloup, o němž baron Montesquieu ve své době nemohl nic vědět. Vlastnosti „sloupu“ postupně nabývá státní zastupitelství, které pluje volně v soustavě prvků bezmoci státu.

Stát nedrží státní zastupitelství pevně na opratích, což svádí nejrůznější skryté síly k pokusům o jeho využití či spíše zneužití pro uplatnění skupinových zájmů. A jeho vedoucí pracovníci jim dle okolností někdy čelí, jindy vycházejí vstříc. Souběžně sílí snahy státní zástupců o formální posílení nezávislosti úřadu na jiných složkách státu a v praxi se státní zastupitelství stále častěji stává aktivním činitelem dění ve státě, do jehož chodu zasahuje s razancí nájezdů Hunů. Zatímco „kauza Čunek“ byla celkem ojedinělým výstřelkem, v poslední době se „nájezdy“ opakují v kratších intervalech.

Poprvé po dlouhé době zahřmělo zatčením Davida Ratha v režii severočeských žalobců a následným spuštěním stíhání jeho a jeho společníků, které se rozvíjí v příběh s koncem v nedohlednu.

Než se veřejnost stačila vzpamatovat z údivu nad bleskovým koncem mocného středočeského hejtmana, v noci z 12. na 13. června 2013 smetl vládu policejní zásah nevídaných rozměrů, řízený Vrchním státním zastupitelstvím v Olomouci. Po něm se dostavil dominový efekt pádu dalších orgánů a mocných osob, jehož důsledky se blíží účinkům nekrvavého puče.

Dosud nevíme, kdy a čím tato monstrózní akce skončí a již je zde další pohroma: žalobce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci žene před soud skupinu deseti obžalovaných, zapletených do podezřelého zvýhodnění rodinného klanu miliardáře Zdenka Zemka, podnikajícího v solárním byznysu.

V průběhu přípravného řízení vyšetřovatel se souhlasem dozorujícího státního zástupce dodatečně přidal k původním devíti obviněným Alenu Vitáskovou, předsedkyni Energetického regulačního úřadu, jinak považovanou za jednu ze dvou nejmocnějších českých žen, srovnatelnou s pražskou vrchní státní zástupkyní Lenkou Bradáčovou. Následně se dostala mezi obžalované.

Alena Vitásková je trnem v oku mnoha majitelům fotovoltaických elektráren, jež její úřad ohrožuje přezkumem uzavřených licenčních řízení s možností odebrání licencí. Hrozí jim z toho miliardové ztráty příjmů. Aleně Vitáskové se proto dostalo výhružek, kvůli nimž jí stát přidělil ochranku.

Žít a pracovat v obavách o osobní bezpečnost je psychicky velmi náročné. K tomu paní předsedkyni přibyla další zátěž: žalobce ji ohrožuje návrhem na uložení trestu odnětí svobody v trvání 5-12 let. Alena Vitásková je patrně hodně tvrdá žena, ale přece jen život pod dvojím tlakem se může promítnout do její pracovní výkonnosti a zprostředkovaně do chodu významného státního úřadu. Odsouzení byť k podmíněnému trestu by znamenalo její odchod z funkce. Bez ohledu na to, jak tato záležitost skončí, výsledkem je v každém případě destabilizace Energetického regulačního úřadu právě v době, kdy to stát nejméně potřebuje. Žalobce tak vyhovuje – věřme, že neúmyslně - tužbám kriminálních živlů mezi podnikateli ve fotovoltaickém byznysu.

Přidáním Aleny Vitáskové mezi obviněné se začal tento případ podobat kauze „Opencard“, v které žalobci stíhají bývalého primátora Bohuslava Svobodu a jeho souputníky (netvrdím, že neprávem), zatímco zřizovatelé tohoto velkolepého „tunelu“ stojí (aspoň z pohledu z vnějšku) mimo zorné pole orgánů činných v trestním řízení a potížím obviněných se škodolibě usmívají.

„Kauza Vitásková“ se zrodila po komplikovaném „porodu“ o silvestrovské noci r.2010, kdy pověřená úřednice Energetického regulačního úřadu ve zmatku a časové tísni podlehla naléhavým doporučením nadřízeného a vydala licence na provoz fotovoltaických elektráren společnostem Saša-Sun s.r.o. a Zdenek-Sun s.r.o., vlastněným akciovou společností rodiny Zemků. Datum 31.prosince 2010 bylo pro podnikatele ve fotovoltaice magické. Kdo stihl uvést a poprvé připojit k síti své zařízení do půlnoci toho dne, si zajistil na dobu dvaceti let cenu 12.500 Kč/MWh dodané elektřiny. Kdo to nestihl, měl smůlu: cena je jen 5.500 Kč/MWh.

Zemkovi investovali do vybudování elektráren více než miliardu Kč. Náklady zčásti kryli úvěrem od německé Commerzbank AG. Získání licence až po 1.lednu 2011 by snížilo plánované tržby a znesnadnilo splácení úvěru. S dohotovením zařízení se ale dostali do nepříjemného skluzu, který v důsledku nepřízně počasí a také nenechavosti vandalů doháněli na poslední chvíli a s velkými potížemi. Nastal proto závod s časem, při němž se nehledělo na právní čistotu prostředků k včasnému dosažení cíle. Žádosti o udělení licence byly doloženy podvodnými revizními zprávami a také splnění technických nároků na uznání provozuschopnosti elektráren bylo až do poslední chvíle sporné. Kdyby Energetický regulační úřad po kontrole, uskutečněné 20. prosince 2010, vydání licencí odmítl, jednal by přesně v souladu se správním řádem . Jenže úředník, který měl věc „pod palcem“, umožnil pokračování licenčního řízení a dokonce zavázal úřad k vydání konečného rozhodnutí do 31.prosince 2010, ač nemusel.

Stavem řízení k žádostem o vydání licencí pro výše zmíněné elektrárny se zabývali tehdejší nejvyšší úředníci Energetického regulačního úřadu na poradě dne 28.prosince 2010. Zúčastnil se jí předseda ERÚ Josef Fiřt, místopředseda Bohuslav Němeček, ředitel legislativněsprávní sekce Antonín Panák a ředitel licenčního odboru Luděk Pražák. Pouze posledně jmenovaný zastával názor, že by úřad měl licence vydat a dožadoval se nové obhlídky zařízení, kterou chtěl uskutečnit 31.prosince 2010. Souhlasu se nedomohl. Přesto obhlídku zorganizoval. Její výsledek nebyl zcela jednoznačný, nicméně licence byly přesto vydány.

Předseda úřadu Josef Fiřt nechal svévoli Luďka Pražáka bez odezvy. Nepodnikl opatření k odebrání licencí. Z hlediska správního práva vedení úřadu zachovalo nečinnost až do 1.července 2011, kdy na základě policejního upozornění úřad zahájil řízení o povolení obnovy licenčního řízení. Zde jsou tedy kořeny problému, kvůli němuž byla nakonec obžalována i Alena Vitásková, která v době vydání licence ještě ani netušila, že se dostane do čela Energetického regulačního úřadu.

Výchozí část skutkového děje sice žalobce popsal, ale otázku trestní odpovědnosti účastníků porady z 28. prosince 2010 buď neřešil vůbec nebo příznivě pro zmíněné úředníky, ač bez jejich nečinnosti by k pozdějšímu protiprávnímu jednání obžalovaných nedošlo. Ovšem kdyby zasáhl předseda Josef Fiřt a vynutil si poslušnost, Alena Vitásková by později nedostala ani teoretickou příležitost dopustit se žalovaného jednání. Zejména by se předešlo škodám, možná způsobeným neoprávněným vydáním licencí. Jenže tak už to bývá: státní zástupci občas holdují „výběrovému“ přístupu ke spravedlnosti, jenž je v zásadě nespravedlivý.

Nicméně jednomu z účastníků porady přece jen nedalo svědomí spát a později se pustil do sólové akce, směřující k nápravě prosincových nepřístojností. Antonín Panák podal v tichosti v březnu 2011 kvůli vydání licencí trestní oznámení. Od toho okamžiku začala pod licenčním řízením tikat časovaná nálož. Proč nešel k nápravě cestou správního řízení, ale trestním oznámením, mi není známo. Chtěl-li tím vyjádřit nedůvěru k tehdejšímu vedení úřadu, svědčilo by to o správnosti mé úvahy o zanedbání možné trestní odpovědnosti bývalého vedení Energetického regulačního úřadu.

V červnu r.2011 policie vyzvala Energetický regulační úřad k přezkoumání prosincových licenčních rozhodnutí a 1. července 2011 bylo zahájeno správní řízení o povolení obnovy licenčního řízení.

Za tohoto stavu věcí nastoupila 1. srpna 2011do čela úřadu Alena Vitásková a zakrátko odvolala ředitele licenčního odboru. Na jeho místo jmenovala Michaelu Schneidrovou, kterou znala ze svého předešlého působiště. Tak došlo k přetržení souvislého řetězce rozhodování současně na dvou vrcholových pozicích v úřadu.

Antonín Panák –tehdy již místopředseda úřadu- neřekl Aleně Vitáskové o trestním oznámení. Ani o problémech s licencemi pro fotovoltaické elektrárny rodiny Zemků se nedověděla hned po nástupu.

Antonín Panák pokračoval v jednání, směřujícímu k odebrání výše zmíněných licencí. Připravil koncept rozhodnutí licenčního odboru o povolení řízení o obnově licenčního řízení. Ani majitelé elektráren nespali a snažili se odvrátit možné odebrání licencí. Dodali další listinné důkazy o dokončenosti elektráren k 31. prosinci 2010 a nová ředitelka licenčního odboru Michaela Schneidrová na jejich základě s vědomím nesouhlasu místopředsedy ERÚ Antonína Panáka dne 13. února 2012 řízení o povolení obnovy zastavila. O záměru předem uvědomila Alenu Vitáskovou e-mailem. Žalobce vyvodil na základě pravidel formální logiky, že bez souhlasu nebo přímého pokynu paní předsedkyně by si nedovolila jít proti názoru přímého nadřízeného. Protože obě dámy měly v minulosti co do činění s majiteli sporných elektráren, podezřívá je z vědomého jednání v jejich prospěch.

Kvůli rozhodnutí Michaely Schneidrové došlo k ostré výměně názorů mezi Antonínem Panákem a Alenou Vitáskovou, po které se jejich vztahy zhoršily do té míry, že místopředseda ERÚ ukončil působení v úřadě. Avšak než odešel, upozornil na případ Nejvyšší státní zastupitelství ČR a poskytl mu příslušný licenční spis. Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman pak v srpnu r. 2012 podal proti Energetickému regulačnímu úřadu správní žaloby z veřejného zájmu na odebrání licencí.

Začátkem srpna r. 2012 policie vyslechla v dané věci Alenu Vitáskovou jako svědkyni, čímž ji přivedla k pochopení vážnosti věci a k osobnímu seznámení s podrobnostmi licenčního řízení. V říjnu následovalo zrušení únorového rozhodnutí Michaely Schneidrové o zastavení řízení o povolení obnovy licenčního řízení. O dva dny později jí policie sdělila obvinění.

Říjnové rozhodnutí předsedkyně Energetického regulačního úřadu vyvolalo bitvu právníků. Majitelé elektráren se od té doby snaží využít všech dostupných právních prostředků k brzdění zahájeného správního řízení. Proto rozhodnutí o obnovení licenčního řízení padlo až v únoru r. 2013. V březnu pak policie sdělila obvinění také Aleně Vitáskové.

Bitva právníků pokračuje, takže správní řízení v Energetickém regulačním úřadu nebylo dosud ukončeno a ani správní soud nedospěl k prvostupňovému rozhodnutí.

Bez ohledu na nedokončenost obou správních řízení a na zásadu, že použití nástrojů trestního práva má přijít na řadu teprve v případě, že není jiné východisko, žalobce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci Radek Mezlík poslal 19. září 2013 Krajskému soudu v Brně obžalobu.

Vznikla zvláštní situace prolínání řízení trestního a správního. Ve všech třech zahájených procesech bude nutné odpovědět na výchozí otázku, zda vydáním licencí na provozování fotovoltaických elektráren společností Saša-Sun s.r.o. a Zdenek-Sun s.r.o. dne 31. prosince 2010 došlo k porušení zákona. V případě kladné odpovědi dojde na otázku, zda lze v těchto konkrétních případech použít na ponechání licencí v platnosti ustanovení správního řádu, podle něhož úřad může upustit od odebrání licence, pokud ji její držitel přijal v dobré víře a jejím odebráním by utrpěl újmu, která by byla v zřejmém nepoměru ke škodám, způsobeným třetímu účastníkovi nebo veřejnému zájmu. Kvalita nástrojů poznání bude pravděpodobně v každém typu řízení jiná.

K nalezení odpovědí na otázky pravděpodobně nedojde ve všech třech procesech ve stejnou dobu. V krajním případě může vyjít z každého řízení jiná odpověď. K prvostupňovému rozhodnutí u trestního soudu nejspíš dojde dříve, než ve správních řízeních. Opravná řízení mohou trvat několik měsíců i let. Je tak určité nebezpečí, že prvostupňový rozsudek trestního soudu bude odporovat pozdějším výstupům ze správního řízení. V úvahu připadá jak nespravedlivé odsouzení, tak neoprávněné zproštění obžaloby. Z tohoto pohledu mi jako laikovi připadá, že z hlediska záruk objektivního rozhodování trestního soudu byla obžaloba podána předčasně a mimo to nezasáhla celý okruh možných podezřelých. Tím netvrdím, že odsouzení některých z obžalovaných je předem vyloučeno.

Vyšlo 12.10.2013 na webu spolku Šalamoun a na Politikonu