Nevěděl nic o tom, jak se bude v moderním státě tvořit moc, nic o vedoucí úloze státostrany či novodobé polistopadové „národní fronty“, vzešlé z Občanského fóra, nic o „kmotrech“, lobbistech, o prosazování zájmů velkého kapitálu, tím méně o prorůstání organizovaného zločinu do státní správy.  

Ponechám stranou ostatní výhrady k jeho představě tří sloupů moci, avšak neodpustím si ještě poznámku, že při pohledu na dění v naší drahé vlasti mi už dlouho připadá jako přiléhavější označení  „sloupy bezmoci státu“.

Václav Klaus bystrozrace odhalil, že moc soudní se pokouší o rozpínání na úkor moci výkonné a začal národ strašit hrozbou nastolení „soudcokracie“. Do jisté míry měl pravdu, ale větší nebezpečí se rodí o kousek dál. Zdá se, že se jako česká specialita začíná drát na světlo čtvrtý sloup, o němž baron Montesquieu ve své době nemohl nic vědět. Vlastnosti „sloupu“ postupně nabývá státní zastupitelství, které pluje volně v soustavě prvků bezmoci státu.

Stát nedrží státní zastupitelství pevně na opratích, což svádí nejrůznější skryté síly k pokusům o jeho využití či spíše zneužití pro uplatnění skupinových zájmů. A jeho vedoucí pracovníci jim dle okolností někdy čelí, jindy vycházejí vstříc. Souběžně sílí snahy státní zástupců o formální posílení nezávislosti úřadu na jiných složkách státu a v praxi se státní zastupitelství stále častěji stává aktivním činitelem dění ve státě, do jehož chodu zasahuje s razancí nájezdů Hunů. Zatímco „kauza Čunek“ byla celkem ojedinělým výstřelkem, v poslední době se „nájezdy“ opakují v kratších intervalech.  

Poprvé po dlouhé době zahřmělo zatčením Davida Ratha v režii severočeských žalobců a následným  spuštěním stíhání jeho a jeho společníků, které se rozvíjí v příběh s koncem v nedohlednu.