Vzrušení a mnohým i dávivé pocity přineslo usnesení Nejvyššího soudu ČR z 16. července o vyjmutí exposlanců Marka Šnajdra a Petra Tluchoře z pravomoci orgánů činných v trestním řízení. Vyvolalo širokou, leč k ničemu nevedoucí debatu o přiléhavosti výkladu ústavy, který soudci uplatnili. Usnesení je konečné, nelze je zvrátit, pro tento případ nezbývá než se naučit s ním žít.

Všichni, kdo se cítí ohroženi pokračováním tažení Šlachtových detektivů pod taktovkou severomoravských žalobců, zahánějí strach a dodávají si naději na odvrácení nebezpečí pokřikem o tom, že Nejvyšší soud potvrdil bezpředmětnost tohoto trestního řízení. Z usnesení Nejvyššího soudu ale  nic takového nevyplývá a už vůbec se netýká kauzy zneužívání vojenského zpravodajství, takže Jana Nagyová &  spol. je nadále ohrožena. A lid obecný vesměs remcá, že se „pánům“ zase dostalo neoprávněné výhody. Za rozumný konec vzali věc žalobci, kteří s profesionálním klidem zkoumají, jak zacelit trhliny, které do jejich konstrukce vnesli soudci Nejvyššího soudu ČR. Nejvyšší státní zastupitelství patrně zruší usnesení o zahájení trestního stíhání exposlanců, ale věc se vrátí do fáze prověřování, takže podezřelé čeká pokračování s otevřeným koncem.

 Další vzrušení přinesl  pátek 18., kdy jsme sledovali v přímém přenosu návrat „mučedníků“ na  svobodu a jejich vítání s blízkými. Za těchto neobvyklých okolností si odbyl premiéru před veřejností nemanželský pár Petra Nečase a Jany Nagyové. Jak jsem zjistil v tisku, nejsem sám, kdo si všiml, že jejich vítání chyběla vřelost. Ze strany dámy mi připadalo spíše jako odstrčení než jako objetí. Nepřekvapuje mě to: sloužila Petru Nečasovi oddaně duší, srdcem i tělem a nakonec ji to přivedlo do vazby, ke ztrátě skvělého místa a hrozí jí soud. V tomto směru je obětí své oddanosti a touhy po moci. Ale ten, kdo přijímal vše, co dávala, se zatím skrývá za clonu poslanecké imunity, takže spolu s ní asi před soudem nestane. I když považuji zneužívání vojenského zpravodajství  za neodpustitelnou nepřístojnost,  z lidského hlediska mi je Jany Nagyové líto. 

Připouštím, že obvinění prožili mnoho nepříjemností, strach, ponižování, nepohodlí a chápu tíseň, kterou pociťují všichni, kdo si myslí, že i na ně může přijít řada, pokud toho strašného Ištvana někdo nezastaví. Chápu, že se diví, co se kolem nich a s nimi děje, když dosud nic nenasvědčovalo tomu, že by také s nimi mohl někdo  podobným způsobem zacházet.

Konstatuji ovšem, že se diví lidé, kteří se řadu let nějakým způsobem podíleli na moci a přímo nebo nepřímo pomáhali vytvářet poměry, panující ve vězeňství, policii, státním zastupitelství i u soudů. Dokud se jich neblahý stav netýkal, příležitostně hájili tvrzení orgánů, napadených kritikou, že je vše v pořádku.  Ostatně je možné, že ani o něm nevěděli, protože občanská chátra a její problémy jsou pod jejich rozlišovací úrovní. „Věrchuška“ dělí lidi na nedotknutelné „my“ a „oni“, vůči nimž si státní orgány mohou dovolit téměř cokoliv. Teprve Rathovy výkřiky z vazební věznice vedly k přijetí novely zákona, jejíž uplatnění slibuje aspoň částečně zlidštění poměrů ve výkonu vazby. Budou-li pokračovat razie, domovní prohlídky, zavírání do cel předběžného zadržení, mnohahodinové výslechy, eskortování v poutech, válení zadržovaných po zemi, to vše pokud možno za účasti televizních kamer, a bude-li se těchto potěšení častěji dostávat příslušníkům „věrchušky“, možná se ze strachu časem postarají o obecné zlepšení poměrů.