Miloš Zeman se s tímto pojetím svého úřadu zřejmě ztotožňuje a svými osobnostními vlastnostmi a politickými názory jeho nárokům velmi dobře vyhovuje, včetně sklonu k plebejství a k populismu. Vzniká dojem, že nápad na zavedení přímé volby prezidenta jeho tvůrci ušili Zemanovi na míru, nebo se prezident pro tuto úlohu narodil. Využívá oslabení souboru parlamentních stran, vyvolaného pádem Petra Nečase, a vniká do takto vytvořeného volného prostoru s cílem posunout politické poměry v zemi do polohy, v které je chce mít.
Vyvolává tím zděšení mezi politickými pleticháři a za nimi stojícími podnikatelskými skupinami, přivyklými provozování politiky jako nekonečného řetězu výměnných obchodů, z něhož aspoň některým občas „kápne“ malá provize. Rádi by prezidentův pochod za jeho cíli zastavili, ale zatím si Miloš Zeman udržuje počáteční výhodu prvního tahu. Vždy je o krok před nimi a nakonec dosahuje svých dílčích cílů. Parlamentní strany mu nedokáží čelit, protože jejich síly jsou roztříštěny zvenčí i zevnitř. Volají proto po změně ústavy, jimiž by spoutali pevnými okovy prezidentovy choutky po prosazování vlastní politiky. Jdou tím ale jednoznačně proti vůli národa, který velkým zájmem o prezidentské volby dal jasně najevo, že je dosavadním způsobem výkonu státní moci zklamán a přeje si změnu, již by očekával od kteréhokoli z uchazečů o úřad, a jen náhodou to je právě Miloš Zeman, který ji přináší.
Ostatně praxe ukazuje, že úprava ústavy není nezbytná. Kdyby se parlamentní strany dokázaly sjednotit na záporném postoji k Zemanovu rozhodnutí vytvořit vládu mimo parlament, během několika týdnů by jej donutily smířit se s vládou, vzešlou z jejich dohody, která mohla dovládnout do řádných voleb. Jenže chtivost moci, nedočkavost v sahání po možná příznivém volebním výsledku zaslepily některým oči a přiměly je vyjít prezidentovi vstříc: prospěch strany je jim přece vždy důležitější než zájem státu.
Nesouhlasím s tvrzením levice, že předčasné volby ušetřily stát škod, způsobených případným pokračováním vládnutí „Kalouskovy“ vlády. Zatím je pouze jisté, že se zkrácením volebního období zvýšily náklady na provoz zastupitelské soustavy. Naproti tomu kladný efekt je ve hvězdách. Nikdo neví, jaké bude složení příští sněmovny, do které se tlačí několik mimoparlamentních stran s nadějí na dílčí úspěch, a ručit za zlepšení poměrů ve státě po volbách nikdo nemůže. Halasení o škodách, způsobených „Kalouskovou“ vládou a sliby na padání pečených holubů z úst představitelů opozice jsou jen slova, která zaznívají v předvolebním období vždy, a z jejich dlouhodobého sledování vyplývá dojem, že volby nepřinášejí nic než vystřídání jedné špatné vlády jinou, pokud možno ještě horší. Dokončení volebního období s vládou Miroslavy Němcové by nepřineslo tolik zmatků, jako to, co způsobila kapitulace Poslanecké sněmovny před záměry Miloše Zemana. Do řádných voleb zbývalo pár měsíců, které se daly přežít, a to bez ohledu na to, že Miroslava Němcová v posledních dnech propadla hysterii a pronesla pár nesmyslů, z nichž nejvydatnější bylo přirovnání současných událostí k barbarskému vpádu vojsk Varšavské smlouvy z 21. srpna 1968.
Od výše uvedených názorů mě neodvede ani strašení zastavením policejního vyšetřování korupce, vedeného pod dozorem olomouckého vrchního státního zástupce Ivo Ištvana, ke kterému by prý mohlo dojít v případě pokračování „Kalouskovy“ vlády. Vláda jako celek ani žádný z jejích ministrů nemá pravomoc ukládat závazné úkoly nejvyššímu státnímu zástupci a na jeho podřízené samozřejmě rovněž nedosáhne.
Důkaz správnosti úvahy o zbytečnosti omezení pravomoci prezidenta úpravou Ústavy podal ve středu 21. srpna 2013 Senát při jednání o žádosti prezidenta o souhlas s jmenováním předsedy Městského soudu v Praze Jana Sváčka soudcem Ústavního soudu. Senát, který není zdaleka tolik závislý na okamžitých výkyvech nálady voličů jako Poslanecká sněmovna, uhájil svůj mocenský prostor před tlakem ze strany prezidenta. Miloš Zeman se hodně snažil protlačit svého kandidáta. Pronesl skvělou řeč, po které se mi zdálo být jasné, že mu senátoři vyjdou vstříc velkou většinou hlasů. Ale senátoři mu sice zatleskali, ale pak udělali přesný opak toho, co po nich žádal, čímž dali hrdě najevo, že si jsou vědomi pravidel dělby moci ve státě, včetně své nezávislosti na prezidentovi.
Není důležité, proč se tak zachovali. Možná dali skutečně najevo jen záporný postoj ke kandidátovi, pro který dle mého soudu neměli opodstatnění: Jan Sváček je světec ve srovnání s dlouholetým členem KSČ a vojenským prokurátorem Jaroslavem Fenykem, jemuž neodpovědní senátoři požehnali přímo na cestu ke křeslu místopředsedy Ústavního soudu. Ale je také možné, že hájili důstojnost Senátu, který již jednou řekl, že Jana Sváčka nechce a považuje své stanovisko za konečné. Ani za takový postoj bych senátory nechválil, protože prezidentovo vysvětlení, proč změnil svůj vlastní původní názor a přichází s dříve odmítnutým kandidátem, bylo srozumitelné a řádně odůvodněné. Reagovat na ně projevem stavovské ješitnosti bylo nevhodné. Lpět na hloupém názoru nemůže být jiné než hloupé. Ať už je to jakkoli, Senát prokázal, že zastupitelský sbor má možnost popustit prezidentovi jen tolik ze svého výsostného území, kolik uzná za vhodné, a nepotřebuje kvůli tomu upřesnění jeho hranic úpravou Ústavy.
Za daných okolností by změna Ústavy, požadovaná politickými pidižvíky, šla proti smyslu zavedení přímé volby prezidenta, jenž je přímým představitelem vůle velké části voličů. Politici se budou prostě muset naučit žít ve změněných poměrech. Zahrnuje to i nezbytnost přizpůsobit chování v kritických situacích potřebě jednotného postupu za účelem uhájení hranic výsostného území zastupitelských sborů proti prezidentově rozpínavosti.
Vyšlo na Politikonu 22.8.2013
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Názory, ParlamentniListy.cz
