Postavení našich soudců je z tohoto hlediska chráněno právními předpisy v podstatě shodně jako v ostatních státech Evropské unie. Přesto politizující část soudců stále veřejně bojuje za nezávislost justice, jako by byla něčím ohrožena. Jde ovšem o nedorozumění: nejde o rozhodovací nezávislost soudů, ale o úplné vymanění z administrativního područí ministerstva spravedlnosti ve věcech stavovských a hospodářských.

Formální vymezení záruk rozhodovací nezávislosti soudů je jedna věc, skutečnost může být poněkud odlišná. Nezávislost na politické moci je dvojsměrná: mezi politikou a mocí soudní by měla být oboustranně neprůchodná tlustá zeď. Soudy by měly být chráněny před politickým tlakem na jejich rozhodování, na druhé straně by se měly vystříhat zasahování do politického dění. Podobně by měl fungovat vztah mezi justicí a veřejným míněním včetně mediálních projevů, jež se někdy vydávají za odraz veřejného mínění, byť jím nejsou v konkrétních případech, kdy se je teprve snaží vytvořit  a uzpůsobit svým potřebám.

Nezávislost justice na politické moci lze do určité míry chránit institucionálně. Daleko obtížnější je ochrana proti mediálním tlakům a proti ochotě  soudců podlézat médiím a stát se aktivními činiteli politického dění. Institucionální ochrana není možná kvůli zakotvení svobody slova a projevu v našem ústavním pořádku, ale i kvůli samotné nedotknutelnosti nezávislosti soudců.

Je téměř nemožné prokázat soudu, že svým rozhodnutím přímo vyhověl politické objednávce. Ostatně případů, u nichž by takové podezření bylo na místě, je nesmírně málo a žádný z nich nedělá čest soudcovské profesionalitě. Četnější jsou případy zapojení soudu do politického dění podporou cílené mediální kampaně. Je obtížné  zjistit, zda k němu dochází samovolně nebo záměrně.

Zkušenost z přímého sledování projednávání desítek trestních případů v soudní síni mě poučila, že shoda mezi skutečností a jejím mediálním obrazem není nikdy dokonalá a v krajních případech vznikají zásadní rozdíly.