Zajímavější je druhá věc, kdy jsem Flídrův text pochopil tak, že bagatelizuje protiprávnost způsobenou držiteli moci, kdy státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně Jiří Kadlec nechal zadržet ve věznici člověka, kterého Krajský soud v Brně propustil na kauci, čímž toto propuštění učinil fiktivní. Stát příjme kauci od člověka s tím, že jej propustí, a zakáže mu vycestovat. A stejný stát jej ve věznici zadrží s tím, že ho chce vydat do zahraničí. Pokud by takové jednání nastalo mezi osobami, kdy by jeden slíbil něco splnit a přijal za to vysokou sumu, a přitom by sám znemožnil splnění slíbeného, nazvalo by se takové jednání podlým. Stejně hodnotím situaci, kdy stát takto postupuje při výkonu státní moci. Náš stát se tímto krokem dostal na úroveň totalitního režimu před rokem 1989, kdy formální propuštění a opětné zatčení bylo užíváno k tomu, aby se právním formalitám omezující zadržení učinilo zadost a přitom totalitní moc dosáhla svého.

Státní zastupitelství a soudci nemohou jednat jako totalitní stát, který kašle na vlastní právo. Korunu všemu nasazuje, že Krajské státní zastupitelství v Brně zbavilo člověka svobody s odůvodněním vydání do Íránské islámské republiky, což je stát, kam evropské státy nevydávají ani cizince. Trumfnout to mohla jen snaha o vydání do Severní Koreje. Státní zástupce Kadlec původně vydání považoval za nemožné, změnil však názor na základě telefonátu z Nejvyššího státního zastupitelství. Je dokladem úpadku našeho státu do právního bahna, že lidé jsou zavíráni na základě telefonátu z úřadu nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, jak tomu bylo dříve na základě telefonátu ze sekretariátu komunistické strany. Írán ani žádost o vydání nedoručil.