V usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci z 13. 6. 2013 o zahájení trestního stíhání je totiž jejich rezignace na mandát 7. 11. 2012 uvedena jako součást skutku, pro který se vede trestní stíhání. Přitom rezignace byla provedena ústním projevem v Poslanecké sněmovně. Tedy jde o skutek, který je kryt hmotněprávní (materiální) imunitou i dle právníků, kteří vykládají hmotněprávní imunitu poslanců úzce, jen na ústní projevy v Poslanecké sněmovně. Nejvyšší soud však již v případu Víta Bárty vyložil usnesením z 3. 10. 2012 hmotněprávní imunitu šířeji. Pro každého, kdo zná text ústavy, judikaturu Nejvyššího soudu a popis stíhaného skutku exposlanců, bylo usnesení Nejvyššího soudu z 16. 7. 2013, který na exposlance imunitu aplikoval, předvídatelné. Byť se zprvu vytvořila novinářská teze, že snad toto rozhodnutí je právníky jednotně kritizováno, skutečnost ukázala, že je i právníky podporováno – např. zástupcem veřejného ochránce práv Stanislavem Křečkem: Přehlušené instinkty svobodné společnosti (Parlamentnílisty.cz 22. 7. 2013) či pedagogem Právnické fakulty Masarykovy univerzity Petrem Kolmanem: Nejvyšší soud rozhodl v kauze exposlanců správně (Parlamentnilisty.cz 17. 7. 2013). Jiní z nelibosti nad konkrétním rozhodnutím Nejvyššího soudu mu chtějí odebrat příslušnost rozhodovat o imunitě a dát ji Ústavnímu soudu, když dosud nikomu příslušnost Nejvyššího soudu nevadila.

Imunita byla zavedena jako ochrana poslanců před výkonnou mocí v rámci principu dělby moci. Za celou dobu monarchie do roku 1918 a první Československé republiky nenastal pokus kriminalizovat poslance za rezignaci na mandát. V době Protektorátu Čechy a Morava panovala obava moravských a českých veřejných činitelů, že rezignace na veřejnou funkci by mohla být ze strany okupační moci trestána jako projev vzdoru. Nicméně v případě poslanců tomu předešel prezident Emil Hácha rozpuštěním Poslanecké sněmovny i Senátu po okupaci roku 1939. V době po únoru 1948 totalitní moc stíhala i bývalé poslance. Některé stíhala za pokus odejít z republiky, nebylo však vedeno stíhání pro samotné zřeknutí se mandátu, byť někteří podali rezignaci po únoru 1948 na protest proti uchvácení moci komunisty (Jan Šrámek aj.). Neexistuje v naší historii pokus výkonné moci o trestání představitelů zákonodárné moci v souvislosti s jejich rezignací na mandát.