V parlamentní republice je politickou zvyklostí, že prezident vyhovuje návrhům premiéra na obsazení vlády. Zvyklost však není ústavním příkazem. Prezident je totiž za jmenování a odvolání vlády právně odpovědný před Ústavním soudem, kde jej může žalovat Senát. Právní odpovědnost se vyvozuje jen vůči tomu, kdo má svobodu rozhodnutí zvolit mezi správným a špatným.

Hlava státu svá oprávnění vykonává v přesvědčení, že jsou v souladu s ústavou a nejsou proti zájmům státu. Pokud toto přesvědčení nemá, podle svého slibu takové rozhodnutí odmítne. Prezident není povinen vyhovět každému návrhu na jmenování, může si vyžádat návrh nový. Po únorovém převratu 1948 odmítl 16. 3. 1948 Edvard Beneš návrh Klementa Gottwalda, aby ministrem zahraničí po smrti Jana Masaryka byl jmenován tehdejší ministr průmyslu a bývalý premiér Zdeněk Fierlinger. Beneš tak osobně reagoval na jím pociťovanou Fierlingerovu zradu při únorových událostech. Příkladem negativního postoje ke jmenování člena vlády na návrh premiéra je postoj prezidenta republiky Václava Klause z října 2005, který jmenování Davida Ratha ministrem zdravotnictví podmínil jeho rezignací na post předsedy České lékařské komory a do tohoto rozhodnutí odmítal premiérův návrh na jmenování.