Na rozdíl od novinářů, ústava nelže a je nutné její text dodržovat. Nelže ovšem ani tehdy, když dává určité pravomoci prezidentovi. Pokud ústava říká, že prezident jmenuje ministry, ratifikuje mezinárodní smlouvu a činí další věci, pak dává tato práva prezidentovi. A prezident není sluha ani premiéra, ani novinářů.
Pokud by náš ústavodárce chtěl, aby ministry nejmenoval prezident, ale premiér, či rektory akademický senát, tak by to jednoduše napsal. Stanovil-li, že to dělá hlava státu na návrh jiného orgánu, zdůraznil spolurozhodování těchto orgánů, nikoliv podrobení prezidenta jinému orgánu. Taková součinnost platí i jinde.
Nejvyšší státní zástupkyni jmenuje vláda na návrh ministra spravedlnosti. Vláda nemůže jmenovat někoho, koho ministr nenavrhne, ale neznamená to, že má jen ceremoniální povinnost vyhovět každému návrhu. Může jej odmítnout a vyžádat si nový.
Pokud se někomu nelíbí, jak konkrétní prezident využívá pravomoci, musí vyhrát prezidentské volby. Politické spory v demokracii se mají řešit u volebních uren, ne v soudních síních. Úvahy o sesazení prezidenta, protože realizuje svá ústavní práva a nejedná dle pokynů parlamentu či vlády, připomínají proces s francouzským králem Ludvíkem XVI., kterému parlament vyčítal, že vetoval některé proticírkevní zákony, byť mu to umožňovala francouzská revoluční ústava. Existuje-li dělba moci, nelze sesazovat státní orgány za to, že vykonávají svá ústavní práva jen proto, že se to jinému orgánu nelíbí.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
