Ačkoli už loni na jaře vzhledem k vyostřené domácí i geopolitické situaci pravděpodobně tušil, že zhostit se vlády rozhodně nebude jednoduchý úkol (koneckonců ani vyjednávání o podobě vládní koalice nebylo žádnou procházkou růžovým sadem), uplynulý rok si pro něj nachystal celou řadu nečekaných překážek.

V tom, že dost věcí bude ve spolupráci s USA a Donaldem Trumpem jinak, mohl mít i dříve zapřisáhlý zastánce silných transatlantických vztahů Merz od začátku jasno. Proměnlivost a nepředvídatelnost Trumpových názorů ohledně války na Ukrajině a v Gaze přidělala vrásky na čele všem evropským lídrům, včetně německého kancléře. Na druhou stranu ale Trumpova nevyzpytatelnost donutila Evropu jednat a zásadně přehodnotit dosavadní přístup k obranné politice. Evropské státy tak zahájily silnější spolupráci v oblasti obrany nejen napříč starým kontinentem, ale hlavně doma.

Tento obrat je pravděpodobně nejvíce patrný právě v Německu. V místním kontextu to totiž představuje zásadní zvrat v dosavadním nastavení systému. Berlín masivně navýšil investice na obranu a přichází s návrhy, které by byly ještě před několika lety nemyslitelné. Jedním z takových cílů je vybudování nejsilnější armády v Evropě, a to už do roku 2039. Loni v prosinci navíc němečtí poslanci schválili nový zákon o vojenské službě, podle kterého bude možné zavést povinné odvody rekrutů v případě, že se armádě nepodaří získat předem stanovený počet dobrovolných členů. Není tak překvapivé, že Němci tímto tempem plánují splnit požadavek Severoatlantické aliance na zvýšení výdajů na obranu ve výši 5 % HDP již do roku 2029.