Zákony vykládají soudy, ústavní zákony vykládá Ústavní soud. Na první pohled tedy nic mimořádného, kdyby ovšem… Pokud by platilo přísloví „Co je psáno, to je dáno“, pak by to neměl být problém. Ale ani ty nejdokonalejší zákony zjevně nemohou postihnout a stoprocentně popsat všechna zákoutí práva. Ústavní zákony nevyjímaje.

A tak se často stává, že soudy mají na jeden a tentýž případ různý, mnohdy i diametrálně odlišný názor a přehazují si případy jako horký brambor. Vžil se pro to termín justiční ping-pong. V případě výkladu ústavních zákonů je to ale jinak, neboť rozhodnutí Ústavního soudu je konečné a není proti němu odvolání.

Pokud měl někdo iluzi o nestrannosti této instituce, po vyslechnutí nanejvýš politického projevu jejího předsedy Baxy letos v květnu v Terezíně musel o iluzi rychle přijít. A pokud ne, pak po pravděpodobně předpřipraveném rozhodnutí Ústavního soudu o účasti prezidenta Pavla na summitu v Ankaře to snad musel pochopit i hluchý nebo slepý.

V souvislosti se zvolením Petra Pavla prezidentem republiky jsem už v březnu 2023 v článku Národní ostuda napsal, že přímá volba prezidenta republiky, obsažená ve „znásilněné ústavě“, jednou nutně musela skončit takovýmto „absurdním divadlem“.

Pokus prezidenta Pavla, který se za pomoci Ústavního soudu a v rozporu se stávajícím ústavním pořádkem snaží rozšířit svoje pravomoci a posunout naši parlamentní demokracii minimálně k poloprezidentskému systému, lze chápat jako pokus o ústavní puč. Říká se, že ten, kdo je v nějaké funkci, má tendenci být v ní co nejdéle a rozšiřovat své pravomoci. A obávám se, že to je případ právě prezidenta Pavla.

Sice se snad ještě neřadíme mezi tzv. banánové republiky, ale asi by nebylo příliš obtížné dohledat, že mezi těmito touhami, vyvoláním ústavní krize (pokusem o ústavní puč) a pokusem o státní převrat nebývají hranice příliš zřetelné.

Pak už záleží především na tom, kdo fakticky ovládá silové složky státu. Tedy armádu, zejména její elitní útvary a policii a její útvary a jednotky.

A já chci pevně věřit, že to současný prezident Pavel, ale ani jeho nohsledové nejsou ani náhodou.

Psali jsme:

Zdeněk Lanz: Labutí píseň České televize a Českého rozhlasu?

Zdeněk Lanz: Státnický čin, nebo zbytečně zmařené životy?

Zdeněk Lanz: Pojedu do Ankary, pojedu do Ankary, jinak bych byl doma bit

Zdeněk Lanz: Strach nad městem