Bylo dlouhé a mocné. Oběma rukama jsem zachraňoval výpočetní techniku, aby nespadla na zem, zatímco z boku na mne padaly knihy z polic a ze stropu plastikové panely. Vzápětí vypadla i elektřina, leč čekal jsem, že vbrzku zase naskočí, a tak jsem jen prováděl úklid spouště na podlaze. Po asi půlhodině jsem usoudil, že bude lepší odebrat se na to seřadiště, kam máme při větších zemětřeseních okamžitě briskně prchat pro případ následných otřesů. Na chodbě jsem však zjistil, že se historicky poprvé spustily požární dveře, takže jsem byl odříznut. Normálně byly zapuštěny ve stěně, takže jsem je nebral na vědomí. Vzápětí jsem však shledal, že ve velkých dveřích jsou ještě malá dvířka, a v nich maličká klička, a - Voilà - ta se dala otevřít. Prvně jsem ještě prošel sousední laboratoře, ve kterých jsem sám nepůsobil, nyní temné a opuštěné s rozmláceným nádobím a vyteklými rozpouštědly, jestli někde nehoří kahan. Byla to automatická reakce - ve skutečnosti tam jsou jen elektrická topná hnízda, a zdejší přímotopy jsou konstruovány tak, aby se při vychýlení ze svislé polohy samy vyply. Věděl jsem, že u dveří by měla předpisově viset nouzová svítilna a skutečně tam byla. Na podlaze ležela mezi množstvím písemností a knih i roztříštěná velkokapacitní tiskárna. Na seřadišti jsem se ruče odpresentoval, aby mne snad - Horribile dictu - nezanesli do seznamu pohřešovaných, a vyslovil názor, že místně šlo o intensitu sedmého stupně. Leč bylo mi odpovězeno, že to bylo spíše jen šest. Vzápětí jsem si uvědomil, že mluvíme v různých škálách. Zatímco Richterova stupnice má nejvyšší stupeň 10, Japonci mají vlastní škálu s nejvyšším stupněm 7. Ukázalo se též, že mobilová síť nefunguje, takže jsme v informačním stínu. Japonci byli jinak klidní, paniku dělala jen jen vědma ze zámoří, která zde byla na přednáškovém turné, a zmateně se dožadovala okamžitého odvozu na letiště. Tou dobou ještě nikdo netušil, že je před námi mnoho hodin bez elektřiny, řada dnů bez pitné vody a řádného teplého jídla. Již druhého dne zely regály v supermarketech prázdnotou a do kraje se z nich linula příjemná vůně vína z tisíců rozbitých lahví.

Po několika hodinách však již zbytek světa obcházela zpráva, že v Japonsku došlo k velkému zemětřesení. Ústředí amerického geologického výzkumu prvně intenzitu ocenilo na 7,9 ale postupně odhad zvyšovalo až na konečných 9. Epicentrum bylo v moři nějakých 70km od pobřeží, poblíž města Sendai v oblasti Tohoku. Systém včasného varování zafungoval spolehlivě, v Tokiu se vědělo o blížícím se zemětřesení přibližně s jednominutovým předstihem. Dost času nastavit mobil a snímat, jak špička tokijské rozhledny bude kmitat - nakonec se anténový systém na 333m vysoké Tokyo Tower (nezaměňovat s 634m vysokým Tokyo SkyTree - to nepostihlo nic) trvale ohnul a musel být vyměněn. Pohotově bylo vydáno i varování před tsunami, které k pobřeží dorazí během desítek minut. Shodou okolností ale tři dny před tím bylo v té oblasti jiné zemětřesení, také s varováním před tsunami - to však nakonec bylo jen 60cm. Již nikdy se nedozvíme, kolik z 16000 potvrzených obětí a 3000 pohřešovaných pak to další varování podcenilo. Daná oblast v Tohoku má historické jméno Sanriku, a tak se též hovoří o Velkém zemětřesení a tsunami Sanriku. Tamtéž se i odehrálo Sanriku zemětřesení z 2.3.1933 o síle 8,4, které si vyžádalo na 3000 obětí. A také Sanriku zemětřesení z 15.6.1896 s intenzitou 8,5 s počtem obětí kolem 22000. V Japonsku si nejvíce životu vyžádalo Velké zemětřesení Kanto z 1.9.1923 o síle 7,9 - z jeho 143000 obětí ale mnoho připadá na následné požáry a pronásledování Korejců, nepodloženě obviněných z otravování pitné vody. Nyní každoročně na 1. září probíhá celonárodně nácvik zalézání pod lavice ve školách, briskních úniků na seřadiště, snášení z výšek pomoci hasičských plošin. Velké zemětřesení Sanriku je pátým největším zemětřesením celosvětově známé historie. Největším je Zemětřesení Valdivia v Chile z r. 1960 o síle 9,5. To též vyslalo tsunami napříč Pacifikem. Toto tsunami dorazilo po 22 hodinách i do Japonska, kde si ještě vyžádalo 142 životů.

V sobotu proud dál nešel, a tak jsem vyrazil do jednoho z evakuačních středisek. Ta jsou po celém Japonsku, a jsou to buď kulturní domy nebo školní tělocvičny - bytelné železobetonové stavby s kvalitní palubovkou a vlastním dieselagregátem. Tam se ze skladišť vytáhnou tzv. futony, vpodstate tlustší vatované přikrývky, na kterých se pak spí. Bylo tam dost plno, erár podával zelený čaj a chutné sušené nudle, co stačí přelít horkou vodou. Zahlédl jsem skupinu Číňanů, co bušila do notebooků - nějakým čínským trikem se napojili na jakousi síť, snad čínskou. Ochotně mne nechali poslat email ženě do Prahy - tedy realistickou zprávu, že: Zde to bylo v zásadě za větrem, fičák to byl v Sendai. Nebylo to úplně snadné, neb mi tam pořád lezly čínské samoznaky a různě vypadávalo spojení. Slušně jsem poděkoval spisovným mandarínským še~še, a rozloučil se stylovým pozdravem Tisíc let ať žije chairman Mao, vzápětí updatovanym na chairmana Hu. Vesele se tomu nečekanému závěru zasmáli, a já vyrazil do zcela vylidněných ulic, kterými se proháněl studený severozápadní vítr.