Akademie bývala synonymem pro důvěryhodnost. Leč informace o různých akademických podivnostech, co se občas dostávají na veřejnost, ten obraz poněkud nahlodávají. Šlo a jde v nich totiž o selhávání jak jednotlivců tak i instituce.

O institucích typu Akademie se někdy hovoří jako o věžích ze slonoviny, ve kterých se někteří scholastici, vzdálení reálnému životu a izolovaní od jeho praktických starostí, věnují odtažitým otázkám - ne nepodobni mnichům sčítajícím anděly na špičce jehly. Ten příměr o věži ze slonoviny má však i druhou stranu - vnitřní poměry v těch institucích jsou téměř nepřístupné zraku většiny společnosti. Jen čas od času, vpodstatě nedopatřením, se něco povážlivého dostane na veřejnost. Třeba jako pověstná Bezouškiáda kolem nikdy nefungující, smyšlené Bezouškovy reakce. Ta sice kulminovala v r. 2012, ale už řadu let před tím vyšlo z iniciativy britské spolupracovnice v časopise Nature varování, že reakci nelze zreprodukovat. A později pak britská Rada pro lékařský výzkum vznesla proti Bezouškovi obvinění z neetického jednání a zaslala je i do Prahy – no, a zde bylo na roky tiše uloženo do trezoru. Přitom dle mezinárodních zvyklostí mají právě mateřské instituce za povinnost takovéto kauzy vyjasnit. V Praze však nikdo nehnul prstem, ač v sázce byla mezinárodní reputace celé instituce. A nehnul by prstem dodnes, nabýt konspirativní akce skupiny mladých badatelů.

Dodnes samozřejmě nikdo neřešil a neřeší, že ta nikdy nefungující reakce - roky ale oslavovaná jako ukázková ‘excelentní’ věda - mohla na grantech přijít na až nějakých 300 miliónů. A kolik se třeba promrhalo na těch apriori neplodných, od základu chybně orientovaných výzkumech kmenových buněk? Kolik by se za zlomek těch peněz, kterými si Akademie předplácela jen vlastní ostudy, mohlo udělat dobré vědy! Stačilo, kdyby se třeba jen část rozdělila mezi ty, co byli odejíti pro ‘přespočetnost’, tedy proto, že jen oprávněně kritizovali podivné poměry. Leč akademické vedení vzniku a bobtnání těch skandálů fakticky jen nečině přihlíželo, místo aby rázně v předstihu jednalo. A to je otázka nezdravého vnitro-akademického klimatu. Všichni vědečtí pracovníci proklatě dobře vědí, že každému z nich hrozí, že bude odejit pro ‘přespočetnost’. Stačí jen v nevhodnou chvíli kritizovat nesprávným směrem. A tak se mlčí, a tak vznikají kauzy jako kmenové buňky, Bezouškova reakce, před tím sádrový kýč z pouti označovaný za přelom v historii, předtím objev nikdy neexistující super-výbušiny, atd.

I při volbách v Akademii je zvykem předkládat volební program uchazeče. A tak třeba při volbách předsedy Akademie v r. 2008 se tam ve volebním programu pozdějšího předsedy Drahoše objevily pasáže o získavání vědců ze zahraničí, ať už našinců nebo i cizinců. A ty pasáže se pak objevily i v jeho volebním programu z roku 2012, a nakonec i ve volebním programu nynější předsedkyně Akademie z roku 2016. Postupně jsem se obracel na všechny nové předsedy Akademie, a s odvoláním na ta jejich prohlášení jsem je seznamoval s tím, proč vlastně působím roky v zahraničí a ne ve vlasti, a žádal jsem je, aby v té podivné historii něco vykonali. Dodnes mi ale ani jeden z nich neodpověděl.