V poslední době mě zaujal návrh Jana Kubiceho na pozastavení činnosti KSČM. Sám jsem se tímto problémem zabýval - Kubice mě o několik koňských délek předběhl. Marně jsem však na Internetu pátral po textu jeho návrhu. A tak jeho obsah mohu usuzovat jen z různých ohlasů, většinou kritických připomínek k němu. Obávám se, že tu v samém základu dochází k jistému nedorozumění, které má závazné důsledky - vede do slepé uličky. Pokusím se to nedorozumění překonat a podat návrh na řešení podle mého názoru schůdné. Žiju ve značné izolaci od potřebných pomůcek a informačních zdrojů, proto svůj příspěvek pokládám za materiál, který by se měl v diskusi dotvořit k jednoznačným závěrům a opatřením.

Nedorozumění spočívá v samém pojetí pozastavení. Z toho, co jsem vyčetl, mohu soudit,že se ztotožňuje se zákazem. Zákaz znamená rozpuštění dané strany, tu není co vysvětlovat. Nedoporučoval bych takové rozhodnutí. Jsem zajedno s Tomášem Halíkem v tom, že zákaz by naháněl do náruče KSČM mladé lidi, mnohdy oprávněně nespokojené s našimi společensko-politickými poměry. Oproti zákazu pozastavení je opatření dočasné, přechodné. Jeho smyslem je poskytnout delikventovi lhůtu, aby napravil sebe nebo něco,co pokazil nebo čemu se zpronevěřil. Lhůta býva buď termínovaná nebo netermínovaná. V našem případě jde o to, aby se dal KSČM čas, aby se vyrovnala s problémy, které jsou na překážku jejímu normalnímu fungovaní v naší společnosti.

Odtud vyplývá, že hlavními aktéry pozastavení jsou sami komunisté. Podle mého soudu je to především jejich problém vnitrostranický. Je tedy na nich, aby na něm zapracovali. Chápu, že se jim do toho nechtělo a nechce. Proto to pozastavení jako ponuka. A měli by je přijmout - už proto, že je sami v minulosti praktikovali. Je tu však určitý rozdíl mezi onou praxí a naším pojetím. Vzpomínáte si na vtip, který koloval po uzavření "smlouvy" o dočasném pobytu sovětských armadních jednotek v Československu? Otazka zněla: Jaká je jednotka dočasnosti? Odpověď: Jeden furt. Tak si KSČ počínala: co pozastavila, to bylo - až na skromné vyjímky- napořád, "navěky".  Tzv. pozastavení se mělo jevit nikoli jako zákaz, ve skutečnosti to byla jen slovní zástěrka pro zákaz opradový. (Kromě toho ti "nepohodlní" a "nenapravitelní" byli vyhostěni do "kapitalistického ráje"- že bychom se i o tuto obdobu s našimi "nenapravitelnými" komunisty pokusili a vyhostili je třeba do Severní Koreje? A jiní, kteří zůstali, byli zalarovani a všelijak velmi citelně postihováni. Ale to jen tak mimochodem.)

Na rozdíl od této nechvalné praxe v pojetí, jaké mám na mysli, by se poskytlo komunistům tolik času, kolik by potřebovali. Vyřeší-li si své záležitosti za půl roku, budiž jejich postavení po půl roce znormalizováno (bez onoho pejorativního příkonu, který na tom slově lpí z minula). Bude-li to trvat pet let nebo ještě déle, to ať závisí jen a jen na nich, jak si budou počínat. Mám zato, že jsou na to dobře připraveni, neboť se mohou opřít o zkušenosti z vlastních prověrek-naposledy v největším rozsahu po roce 1968. Kdo koho bude prověřovat, to je opravdu záležitost vnitrostranická - ovšem s dosahem celospolečenským. Bude to úkol nemalý - prověřit totiž bude asi nutno celou stranu od špiček až po širokou členskou základnu. A bude to úkol velmi obtížný, ztížený mimo jiné tím, že se bezprostředně po listopadu1989, ba vlastně ještě během onoho dění- s takovým kvaltem a vehemencí skartovaly materiály stranických sekretariátů. Sám tento akt se dá stěží chápat jinak, než jako doznání; stalo se zřejmým, že šlo o utajení komunistických nezákonností v nejširším rozsahu. Tento aspekt by se měl stát komunistům mementem, aby po svém zvyku nezačali dialekticky kličkovat vymlouvajíce se na nedostatek materiálu. To si nadrobili sami. A je tu hned jeden zachytný bod k řešení: nemělo by dělat potíže zjistit, kdo příkaz ke skartaci vydal a kdo jej tak horlivě prováděl. Příkazce i vykonavatelé museli být na tom i osobně zainteresováni. Ta akce se dá klasifikovat jako ničení doličného materiálu, což samo o sobě je se zákonem v rozporu.