V rámci jednání vystoupil i Miroslav Grebeníček, bývalý předseda Komunistické strany Čech a Moravy a nynější poslanec za tuto stranu, a dovolávaje se "historické paměti" a náležitých "historických souvislostí let 1968 – 1969" prohlásil, že "Jan Palach se nezapálil na protest proti KSČ" a že "jeho sympatie patřily především reformním komunistům". Grebeníčkovo prohlášení vyvolalo bouřlivou protestní odezvu. Nechyběly však ani hlasy, že ač byl Palach hluboce nábožensky založený (Husitská církev), zaujatě studoval i marxismus. Pokusím se blíže objasnit, jak Grebeníčkův projev, tak i onen Palachův nazorový protiklad.
Grebeníček pravdivě vyzvedl, že reformní komunisté měli koncem šedesátých let širokou podporu společnosti včetně vysokoškolských studentů. “Atmosféra nadšení, hrdost na vlastní zemi a podpora vedení státu byla tenkrát až neuvěřitelná". Jmenoval pak A. Dubčeka, O. Černíka, J. Smrkovského, F. Riegla a jiné, kteří se se svou otevřenou svobodomyslností "stávali doslova idoly jara roku 1968". Je zajímavé sledovat, jak se Grebeníček tváří, jako by on a dnešní komunisté byli odedávna zajedno s reformními komunisty šedesátých let. Historická paměť nám však napovídá, že to byli právě nesmiřitelní odpůrci těchto reformátorů, kdo po intervenci v srpnu 1968 zůstali straně "věrni" a provedli v ní nejdůraznější čistku v její historii, čistku, která totálně zdecimovala nejen reformisty, ale i jejich sympatizanty, a to do všech ničivých důsledků. Křivdy tenkrát spáchané dodnes odčiněny nebyly. A jestliže Grebeníček připomíná výsledek sociologického průzkumu z června 1968, kdy se 89 % respondentů vyslovilo pro socialismus a jen 5 % pro kapitalismus, signalizuje mi moje pamět, že se těch 89 % vyslovilo pro socialismus s lidskou tváří a nikoli pro jeho hrubě zdeformovanou podobu ve vydání stalinském a gottwaldovském až husákovském. A tato podoba všelijak kamuflována se stala i dědickým údělem Grebeníčka a dnešní KSČM. (Agnieszka Hollandová, režisérka záslužného filmu Hořící keř o Janu Palachovi, která studovala na pražské FAMU a prožila Pražské jaro i jeho mocenskou likvidaci, případně poukázala na historickou anomálii, že KSČM dodnes existuje, ba má dokonce zastoupení v parlamentu: Představte si, že by v Německu dodnes existovala hitlerovská NSDAP).
Do těchto souvislostí zapadá čin Jana Palacha zcela jednoznačně jako protest proti odcizené a odcizující komunistické totalitě sovětské i domácí. Jestliže to Grebeníček popírá, zůstává nám dlužen odpoveď na otázku, proč vlastně Palach onu demonstrativní oběť provedl.
Pokud jde o propojení Palachova náboženského založení a studia marxismu, já v tom žádný rozpor nespatřuji. Sám jsem tím v mládí procházel. Ba vzpominám si, že při volbách v roce 1946 KSČ nasadilo do bigotního Slovácka jako své agitátory neze-komunisty z Ostravska (po únoru 1948 se po nich země slehla). Správně někdo poznamenal, že přemýšlivého studenta filozofie Jana Palacha zaujalo, že obě učení se stala záštitou chudých a bezmocných (jakkoli jejich východiska a cile jsou značně rozdílné, ba protikladné). Rad bych v této souvislosti připomněl Milana Machovce, který se už od poloviny šedesátých let aktivně účastnil společných jednání marxistů a křesťanských teologů. V té době také napsal knížku Ježíš pro moderního člověka (česky vyšla až 1990 a 2003). Nejdříve byla vydána v Německu s názvem Jesus fur Atheisten (1972); já ji četl v anglickém překladu A Marxist Looks at Jesus (1976). Neni vyloučeno, že Palach některé Machovcovy práce četl, ba možná jeho přednášky i navštěvoval. (Poznamenejme, že také Machovec byl po srpnu 1968 zbaven přednášek a vyloučen ze všech kulturních institucí, ale zmíněná knížka se dočkala nejméně dvaceti vydání v patnácti jazycích.)
Existuje ještě jeden aspekt teto záležitosti - Grebeníček jako historik. Sam se na Wikipedii prezentuje jako "vysokoškolský pedagog". Nesjem si jist, co toto kulantní označení znamená.. M. Ransdorf, poslanec Evropského parlamentu za KSČM, tamtéž uvedl titul své diseratace, kdežto Grebeníček své vysokoškolské pedagogické působení nijak blíže nespecifkoval ani časově nevymezil. Působil jsem na stejné fakultě jako on (na filozofické fakultě Masarykovy univerzity, za minuleho režimu Univerzity J. E. Purkyně v Brně). Vim o něm, že původně přednášel marxismus-leninismus a pak přesedlal na historii. Marně jsem se však pídil po jeho habilitační práci. Obávám se, že jeho promotorem nebyl žadný kompetentní univerzitní profesor, nýbrž vševládná "matka strana". ( Jestliže se mýlím, rád se mu omluvím.) Ransdorf na svém blogu svého času uváděl některé marxisty jako významné osobnosti různých oborů a jako přiklad hodný následování. Z historiků jmenoval Brita Erika Hobsbawna, autora Věku extrému, Krátké historie dvacátého stoleti 1914-1991 (česky 1998). Toto znamenité dílo se stalo také měřítkem vyspělosti jednotlivých autorů. Prečetl jsem si před časem Grebeníčkovo pojednání o našich moderních dějinách v jeho knize V proudu času (2004). V autorovi se zřejmě sváří zatvrzelý stranický funkcionář s benevolentnim historikem. Přiřadit k Habsbawnovi se ta práce rozhodně nedá. Svým rázem budí dojem, že ji nesepsal historik, nýbrž politruk. Takové označení si Grebeníček zasluhuje i za své pojetí fenoménu Jan Palach.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Názory, ParlamentniListy.cz
