A stejná řada je takových, které k nám ani nedolehnou, přestože by si také zasloužily jistý díl pozornosti. V posledních několika týdnech vysílají takové signály, zatím jen směrem ke svým voličům, politici francouzských demokratických stran. Tedy všech stran krom Národní fronty Mariny Le Penové.
Naposledy se s ní utkaly francouzští socialisté ve druhém kole doplňovacích voleb do poslanecké sněmovny minulý měsíc. Porazili její kandidátku jen díky tomu, že pro socialistu hlasovali ve druhém kole voliči řady dalších stran. I tak to bylo jen o pouhá tři procenta hlasů.
Po loňských evropských volbách, z kterých Národní fronta Mariny Le Penové vyšla jako prokazatelně nejsilnější politická síla, očekávají teď volební štáby demokratických stran a zejména pařížská centrála vládnoucích socialistů s velkou nervozitou dvě data: 22. a 29. března.
To se budou ve Francii konat dvoukolové departementální volby. Francouzské departementy odpovídají rozlohou našim krajům, počtem obyvatel spíš ale okresům. Je jich něco málo přes stovku; v hierarchii státní správy jsou nad nimi ještě regiony, tedy kraje.
Po dvou letech vlády Nicolase Sarkozyho ovládla departementy impozantně levice v čele se socialisty. Jejich šéfu Hollandovi to pak silně usnadnilo vítězství nad Sarkozym v následujících prezidentských volbách v r. 2012.
I tentokrát může výsledek v departementálních volbách silně ovlivnit Hollandův osud, ale už jen v opačném smyslu. Zvítězí-li v nich kandidáti antievropské, radikálně nacionalistické Národní fronty, bude konec prezidentova mandátu peklem.
Demokratickou Francii ale mnohem víc než to znepokojí perspektiva, že o prezidentský úřad bude v příštích prezidentských volbách patrně bojovat demokrat, ať už z pravice či z levice politického spektra, s političkou z někdejšího okraje politického spektra, s Marine Le Penovou.
A to mě vrací k té neradostné prognóze, kterou jsem naznačil na začátku. Že totiž Evropa zítra nemusí být tím, čím je dnes. A zítra, to nemusí být až po francouzských prezidentských volbách, tedy v roce 2017. To může být od okamžiku, kdy cestu k nim vydláždí departementální volby Marině Le Penové, tedy ještě tento měsíc.
Když si to uvědomíme, budeme mít víc pochopení pro paniku, kterou v těchto dnech prozrazují patetické výroky, k jakým se uchylují samotní lídři Francouzské republiky.
Její prezident přiznal například, cituji, že první místo extrémně pravicové strany na politickém žebříčku současné Francie je kolektivním selháním, kterému on sám bude čelit osobním nasazením a přímým působením na voliče Národní fronty.
A premiér Manuel Valls v plamenné tirádě z parlamentní tribuny přiznal, že i on teď před departementálními volbami vede kampaň, neboť tyto volby mohou poškodit obraz Francie i francouzskou demokracii.
Hollande i Valls asi v momentální situaci myslí jen na obraz a osud Francie. Ale to si nemůže dovolit zbytek sjednocující se Evropy. I když je pravda, že v galerii evropských nadějí už ani teď nezáří obraz Francie nejživějšími barvami, je tato země pořád ještě reprezentativním obrazem evropské demokracie a Paříž je pořád ještě nositelem evropské myšlenky.
Výsledek francouzských departementálních voleb nám proto nemůže být lhostejný, jakkoli se takové tvrzení může zdát přitažené za vlasy.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
