Vyvolává to dojem, že se v Praze, pod záminkou „boje proti ruské nebo proruské propagandě“, nebo v zájmu „zajištění kybernetické bezpečnosti“, obnovuje jakýsi Úřad pro boj s vnitřním (ale vlastně i zahraničním) „nepřítelem“. Ministr obrany Stropnický uvedl, že se už ví, že v ČR existuje na třicet „proruských webů“, a že je proto třeba se bránit.

Jak k číslu třicet dospěl, sice nevíme, ale zřejmé má vláda k dispozici buď nějakou Zprávu MV ČR (asi tu vztahující se k roku 2015), nebo další polotajné až tajné informace, které nám brzy sdělí. Pan prezident Zeman, s šarmem jemu vlastním, sice takové uvažování ať již v Bruselu nebo ve Sněmovní ulici v Praze 1, označil za „pěknou blbost“, ale zdá se, že ani jeho příkrá slova nebudou překážkou od 1.ledna 2007 rozpoutání běsů, jejichž důsledky si dnes ještě nikdo nesnaží ani uvědomit. Ačkoli vláda nebo parlament zatím neuvažují o vyhlášení válečného stavu, zdá se, že někteří ministři a poslanci se chovají, jako by tomu tak již bylo.

Charta 77 a dnešek

Pozoruhodné je, že ani pamětníci Charty 77, kteří se zasloužili v roce 1993 o zařazení Listiny základních práv a svobod do ústavního pořádku ČR, včetně jejího pověstného článku 17 v odd. druhém (o politických právech), se dosud neozvali. Snad je proto namístě připomenout i jim „Prohlášení Charty 77“ z 1. ledna 1977. Třeba jen proto, že v lednu 2017 máme své 40. výročí.

Charta vycházela  z "Mezinárodního paktu o občanských a politických právech" a "Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech", které byly jménem ČSSR podepsané už v roce 1968, stvrzeny v Helsinkách roku 1975 a vstoupily u nás v platnost dnem 23.března 1976. Tak  se uvádí v úvodním odstavci Charty s dodatkem, že „Od té doby mají naši občané právo a náš stát povinnost se jimi řídit....“