Schrek (ODS): Většina české populace nemá problém s bydlením

Děkuji za slovo, vážený pane předsedající. Vážená paní ministryně, páni ministři, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, já se pokusím být v rámci možností ve svém příspěvku stručný. Nicméně, vrátím se k meritu projednávané věci. Přece jen k tomuto tématu problematiky bydlení tady toho, především v posledních dnech a týdnech, zaznělo opravdu hodně, včetně řady návrhů a podnětů. Přesto mi dovolte tady ještě pár postřehů zmínit a možná učinit i takové drobné shrnutí.

Máme tady v tuto chvíli schválený zákon, který prošel v období minulé vlády dlouhou odbornou i politickou diskusí, kterou jsem sice já osobně neabsolvoval tady v Poslanecké sněmovně, ale účastnil jsem se jí a zažil jsem ji především při jednání Asociace krajů České republiky, a to jak mezi hejtmany, tak v její komisi pro sociální oblast, s lidmi, kteří se sociální problematikou, včetně bydlení, dnes a denně ve svých regionech zabývají.

Na straně druhé je tady předložena vládní novela, která z mého pohledu upravuje některé věci správně... (Poslanci hlasitě diskutují. Přerušuje svůj projev a obrací se na předsedajícího.)

Předseda PSP Tomio Okamura: Prosím o klid. Prosím.

Poslanec Vítězslav Schrek: Děkuju. ... ale vlastně se tak trochu brání některým připomínkám a podnětům, které v tuto chvíli zaznívají od poslanců z řad současné opozice.

Asi se ale všichni shodneme na tom, že otázka bydlení je oblast lidského života, kterou významně ovlivňuje řada aspektů sociálních, ekonomických, etnických, generačních, geografických a řady dalších. Jinak bude jistě na potřebu a možnost bydlet nahlížet mladý, zatím třeba bezdětný pár, jinak manželé středního věku v plné ekonomické síle s dětmi a jinak samozřejmě senior, kterého v závěru života často z důvodu úmrtí partnera třeba opustil manžel nebo manželka a ten tak zůstal osamocen.

Stejně tak ale bude tuto otázku řešit jinak někdo, kdo pracuje v pomocné dělnické profesi, jinak manažer soukromé prosperující firmy anebo třeba lékař pracující ve fakultní nemocnici. Naprosto zásadní rozdíl v řešení bydlení nastane lidem žijícím v Praze, v Brně anebo u nás třeba na Vysočině, v některé z obcí, třeba v Hladově, případně někde v oblasti Šluknovského výběžku.

Na těchto příkladech chci pouze znovu ukázat, že bydlení, respektive podmínky, za kterých lze bydlet, jsou i ve středně velké zemi, jako je Česká republika, často diametrálně odlišné, že parametry, které různé cílové skupiny musí zohlednit, jsou opravdu různé.

To jsem ještě nezmínil dvě nejdůležitější kritéria, kterými jsou velikost a kvalita bydlení. Pak také forma bydlení, tedy zda se jedná o vlastnické, nájemní anebo jiný běžný typ bydlení, který náš trh s bydlením obyvatelům Česka nabízí. Právě trh je jedním z těch faktorů, který možnost nějak bydlet zásadně určuje, vedle ekonomické schopnosti a síly každého z nás.

Chápu svým způsobem, že zmínka o trhu může být pro některé politiky takovým tím pověstným červeným hadrem. Dokonce jsem měl chvilkama pocit, že i tady ve Sněmovně se pohybujeme v diskusi často na zcela opačných pólech vnímání nejen jeho vlivu, ale i představ o jeho možné regulaci a míře do něj v rámci veřejných politik zasahovat různými nástroji a intervencemi. Rozhodně ho ale nelze opominout, protože právě volný trh je jedním z hybatelů naší ekonomiky i v oblasti bydlení, ať se nám to líbí nebo nelíbí, anebo ať s tím souhlasíme více či méně.

Ideální stav tedy je, pokud díky fungujícímu a svobodnému trhu může každý z nás svou potřebu bydlet nějak řešit. (V sále stále probíhají diskuze mezi poslanci. Opět přerušuje svůj projev a obrací se na předsedajícího.)

Předseda PSP Tomio Okamura: Já vás požádám o klid. Pan poslanec potřebuje prostor se vyjádřit v klidu.

Poslanec Vítězslav Schrek: Ano, děkuju, rád bych se na to soustředil. Děkuju pane, předsedající.

Problém nastane, když se pro určitou část společnosti stane právě trh, respektive jeho nabídka, zcela nedosažitelnou. Ve vážný problém se to mění, pokud se část populace, které se tento problém týká, stále zvětšuje a počet lidí, kteří se s tímto problémem potýkají, roste. V tu chvíli nastává situace, kdy je třeba se vážně zabývat sociálně ekonomickými důsledky, které mohou díky takto dlouhotrvajícímu stavu nastat a způsobovat nejen následně ekonomickou, ale i společenskou zátěž, jejíž následná sanace nás může všechny přijít velmi draho.

V sociální politice platí, že optimální je udržovat takový stav, který je dlouhodobě udržitelný z hlediska sociálního smíru a zároveň je míra kompenzace ekonomicky pro stát i pro společnost akceptovatelná. My v České republice nejsme v porovnání se zbytkem Evropy, respektive alespoň s její poměřitelnou částí, v nijak zásadně odlišné situaci, a to i přesto, že ceny nemovitostí v posledních letech poměrně významně rostly. Přesto jsme už několik let v situaci, kdy si oblast bydlení žádá kvalitní politickou diskusi o tom, zda je třeba a v jaké míře zasáhnout do trhu, zda potřebujeme či nepotřebujeme zákon, a pokud ano, tak jaké části společnosti se má týkat. Tato diskuse vyvrcholila přijetím zákona a v tuto chvíli jeho projednávanými a diskutovanými změnami.

Netajím se tím, že se můj názor plně neshoduje s názorem, že problém s bydlením má většina české populace, jak to občas ve veřejném prostoru zaznívá. Nemohu s takovým tvrzením souhlasit, protože data, kterými se často argumentuje, jsou prezentována v rámci velmi relativní metriky a jsou zasazena především do kontextu našeho současného vnímání životní úrovně, kvality bydlení a standardů, kterého v České republice dosahujeme. Za efektivní považuji spíše stanovení takové měřitelnosti, která prokazatelně vypovídá o tom, zda bytový problém skutečně ohrožuje základní funkce života rodiny, výchovy, vzdělávání zdravotní nebo sociální péče.

Zároveň vůbec nezpochybňuji, že části naší populace se tento problém vážně dotýká. Proto považuji přijetí zákona za krok prozíravý a správným směrem, byť ne všechno v něm vnímám upravené tak, jak bych si třeba osobně představoval a jak na něj i s dlouhodobou zkušeností se sociální prací nahlížím.

V předešlé diskusi jsem tady již zmiňoval, že můj pohled bude vždy především sociálně motivovaný, zasazený do kontextu sociální práce. Rozhodně se nechci přít o tom, kdo z nás strávil kolik hodin, měsíců nebo let sociální prací mezi klienty v sociálních službách. V této debatě je jistě relevantní i zcela subjektivní pohled, založený klidně na úzkém okruhu zkušenostním i datovém. V mém vnímání stále platí, že otázka bydlení je do velké míry otázkou osobní odpovědnosti a schopnosti člověka postarat se sám o sebe... (Stále silný hluk v sále. Opět se odmlčuje.)

Předseda PSP Tomio Okamura: Já vás ještě jenom požádám o klid, protože pan poslanec se nemůže v klidu vyjádřit.

Poslanec Vítězslav Schrek: ... a že relativně – děkuji vám, pane předsedající – zdravý člověk bez zásadních sociálních handicapů by zkrátka měl být schopen zajistit si bydlení odpovídající jeho možnostem a zároveň také schopnostem a životní situaci.

A když říkám odpovídající, tak je nutné přihlédnout k tomu, že nejsme rovnostářskou společností, že u nás funguje zdravý tržní kapitalismus a že je naše země především příležitostí pro každého z nás a že náš stát rozhodně nikomu nezaručí, že bude bydlet bez vlastního přičinění v komfortu a přepychu, pokud mu to samozřejmě z nějakých jiných důvodů jeho ekonomická situace neumožní. I proto si myslím, že je nutné zaměřit naši pozornost především tím směrem, kde skutečně problém existuje, kde vnímáme současný stav jako ohrožující a věnujme se jednotlivcům a skupinám, rodinám, které se objektivně dostávají do situace, kdy jim ztráta bydlení skutečně hrozí, anebo již žijí v podmínkách, které jsou dlouhodobě nepřiměřené či neúnosné. To je přesně to zacílení a prostor pro legitimní, rozumnou a cílenou sociální intervenci státu, která má přijít a má pomoct tento stav lidem překonat.

Znovu však zdůrazňuji, že má být tato pomoc efektivní, má mít jasná pravidla, nemá být plošná, aby se nestala mechanismem vytvářejícím dlouhodobou závislost na systému. Smyslem dobré sociální politiky zkrátka nemá být vytváření dalších klientů sociálního systému, ale naopak cílem musí být návrat lidí k co největší možné samostatnosti a odpovědnosti za vlastní život. Aby byl zákon funkční, musí být nastaven dobře technicky, organizačně i regionálně. Dlouhodobě zastávám názor, že by stát měl jako hlavní platformu pro řešení této problematiky využít již existující struktury Úřadu práce, které mají potřebné personální, procesní i regionální zázemí. Pokud nejsou v tuto chvíli jakkoliv dostatečně vybaveni kompetencemi, správnou metodikou, anebo personálem, tak hledejme řešení v stávajícím nastavení, nevytvářejme další struktury, které budou znamenat novou administrativní i personální zátěž pro obce a města.

Má to i své ryze pragmatické důvody. Všichni, kdo máme zkušenost s komunální nebo krajskou politikou, přece dobře víme, že každá nová povinnost uložená samosprávám s sebou přináší nejen nové kompetence, ale také nové náklady, které stát nikdy v plné míře nehradí. Přesto všechno po té dlouhé diskusi říkám, že tento zákon i jeho současnou novelu vnímám jako potřebnou reakci na reálně existující problém. Nijak si jej ale neidealizuji, mám k němu stále výhrady, ale myslím si, že v tuto chvíli především další praxe a čas ukáže, které části systému budou fungovat a které budou vyžadovat i nějaké další úpravy. I proto považuji za důležité, abychom vzali na vědomí a zvážili všechny argumenty, které tady v průběhu debaty zazněly, včetně pozměňovacích návrhů, které zaznívají z řad současné opozice. Řada z nich totiž podle mého názoru nesměřuje k bourání toho zákona jako takového, ale právě k jeho větší funkčnosti.

Za náš klub tedy mohu říci, že jsme připraveni vládní novelu podpořit, zároveň považujeme za správné dát prostor i návrhům, které mohou výslednou podobu zákona zefektivnit a přiblížit více realitě života občanů v jednotlivých regionech naší republiky. Děkuji vám za pozornost.