Velkou část islámského světa však spojuje společný jazyk - arabština, společné principy či islámské právo. Dá se říci, že politická roztříštěnost nemá vliv na sjednocování od spodu, tedy sjednocování na základě tradic a společných zájmů a principů. To se týká i bankovního sektoru v islámských zemích.

Vztah islámského bankovnictví a státu nelze oddělit od charakteru státu, kde příslušná banka působí. Jsou státy tzv. laické, které uplatňují moderní politické postupy a náboženství nesmí zásadně do politiky ani do jiných sfér ekonomiky zasahovat. Takovými zeměmi jsou například Turecko, Libanon, Tunisko, Maroko či Libye.

Na druhé straně jsou státy, které mají silné náboženské vlivy a náboženství přímo zasahuje i do politiky nebo do bankovnictví a dalších ekonomických sfér. Takovouto zemí je typicky Irán, nebo Saudská Arábie. Souboj o vliv náboženství na politiku zažil v poslední době například Egypt a zápas o charakter státu probíhá i v Sýrii, nebo dlouhodobě v Alžíru.

Nejsilnější bankovní sektor mají státy, které založily své bohatství a rozvoj na těžbě ropy a tudíž banky jsou pro tyto země prostředníkem pro investice a ukládání prostředků získaných z těžby ropy. Tyto banky jsou samozřejmě velmi silné a disponují obrovským kapitálem. Tyto banky působí v Saudské Arábii, Spojených arabských emirátech, Kataru a dalších ropných zemích. Silný a efektivní bankovní sektor má i například Libanon, který však ropou v zásadě nedisponuje a zaměřuje se i přes politickou nestabilitu na vývoj a prodej špičkových služeb a to i služeb v bankovnictví.

Státy s ropným bohatstvím, stejně jako islámské země na blízkém východě se vyznačují poměrně liberálním hospodářstvím se svobodou podnikání. Tyto státy omezují volnost podnikání pouze v případě, kdy by tato volnost mohla ohrozit zájmy vládnoucích skupin.