Nechci se vyjadřovat ke Covidu. Pandemie ale ukázala věci, o nichž se nemluví. Zastínila chronický problém celosvětové krize globálního kapitalizmu. Již před pandemií vyčerpal možnosti jak expanze za levnější výrobou v "rozvojových" zemích, tak i kupní potenciál zákazníka. Stagnoval mezinárodní obchod, vznikaly celní války. Roste závislost na finálních produktech "rozvojového" světa (nedostatek čipů). Reakcí globálních hráčů je snaha o přesun výrobních kapacit zpět. Skutečné realizaci ale brání růst sociálních výhod, v konečném výsledku je snaha odsouzena ke konkurenci neschopnému nezdaru. Operaci nám politici balí do pojmu čtvrté průmyslové revoluce. Krize měla a má dopad i na vývoj společenské a politické nadstavby. Pandemie demaskovala skutečné cíle a záměry politických elit hovořících o solidaritě, vzájemné pomoci atd. Vzpomeňme podpásový boj o dezinfekční a ochranné prostředky, jejich zadržování před cílovou destinací (typická lidská vlastnost-bližší košile než kabát). Pravou solidaritu lidé projeví, a to ukázala mnohokrát historie válečných hrůz, jen když hájí svou rodnou hroudu. Proběhlá a probíhající krize akcelerovaná pandemií vytváří tlak na to, co ještě globalizmus zcela neovládá. Svobodu jedince, relativní nedotknutelnost osobního majetku, hrdost a suverenitu jednotlivých států.

Má se s tím svobodný občan smířit? Neexistuje možnost vývoj ovlivnit? Domnívám se, že nastal čas podat účinný lék v nadcházejících, snad ještě svobodných volbách.

Netřeba se věnovat programům jednotlivých stran a hnutí, kdo postaví dálnice, rozhledny. Úvaha o výši daní bude lichá, připustíme-li prosazení návrhu, aby o daňové politice  probíhalo v Bruselu většinové hlasování. Žádejme jednoznačnou odpověď! S omezením suverenity souvisí návrh většinového hlasování o zahraniční politice. Předáním pravomocí si zavřeme možnost rozhodovat o vlastní migrační politice, což je a bude akcelerující problém zvláště teď při situaci v Afghánistánu. První náznaky jsou již na světě, uplatit státy z fondů EU, které dobrovolně Afgánce přijmou - z fondů, což znamená původně z našich peněz! Budeme si nadále o migrační politice rozhodovat sami, či připustíme stále se měnící neprůchodnou politiku migračních kvót či jiné formy jejich obcházení? Ptejme se na osud Marakešské smlouvy signované v r. 2018. Není rizikem, když se v ní hovoří že…" migrace stále více ovlivňuje jak světové dění, tak vztahy mezi africkými státy i mezi Evropou a Afrikou. ..."je nutné shodnout se na společném postupu, jak na to reagovat…“ Doslova mluví o „…řízení migračních proudů ve všech jejich aspektech…“. Plamenné řeči pana premiéra o absolutní nepřijatelnosti jakýchkoli kvót jsou doma chlácholivé, ale není deklarace jinou cestou? Zvláště v obraze jeho europoslanců v parlamentní frakci Renew Europe, vystupujících s většinou promigračně. S omezením osobních svobod a národní suverenity souvisí osud Istambulské úmluvy, kterou vláda B. Sobotky přijata v roce 2016, naštěstí zatím nikdo nenašel odvahu jí předložit Parlamentu k ratifikaci – asi díky Covidu. Má vznosnou preambuli Za rovnost pohlaví a boje proti domácímu násilí, ale v Důvodové zprávě řeší otázky genderové, výchovu dětí, školní vzdělávání atd. Proč jí přijímat, náš trestní řád se s násilím dokáže vyrovnat, letos Turecko od ratifikace ustoupilo. A co postoj k absurdnímu konstruktu LGBT? Jeho konečným cílem je omezení naší suverenity odosobněním občana od rodné hroudy. Bohužel, vlivem výchovy a výuky to u části mladé generace dominuje, mnozí to vítají, oslavují a v rámci kosmopolitismu upřednostňují. Jaký postoj mají ke klasické rodině jako biologickému a společenskému stavebnímu kameni státu a historicky normální společnosti? Některá politická uskupení na domácí půdě pravé hodnoty společnosti minimálně chápou, leč europoslanci jejich stran hlasují pro uvalení sankcí na ty státy, kteří křesťansko-židovské hodnoty jako základ evropské civilizace hájí. Ptejme se, které že to jsou ty "správné" evropské hodnoty?