Vážený pane předsedající, dámy a pánové, můj projev byl skutečně přerušen ve středu ve chvíli, kdy jsem se věnoval vývoji po roce 1918, který podobně jako vývoj po roce 1945 byl poznamenán poněkud zmateným průběhem politického převratu. Mj. jsem uvedl, že naděje, které vzbuzovala nově nabytá národní svoboda, byla pouze jednou stránkou skutečnosti. Tou druhou byla hrozba hladu.

Připomněl jsem i výstižná slova Ferdinanda Peroutky, který o této době napsal: "Strach před hladem vyrušoval členy národního výboru z uspokojení nad nabytou svobodou. Neklamali se v tom, že narazili na nebezpečí. Obávali se, aby divokost, již vzbuzuje hlad, nepřenesla se z bytů do ulic."

Položil jsem důraz i na skutečnost, že pozemková reforma v roce 1919 byla pak docela logickým řešením stále se stupňující majetkové nerovnosti na venkově, která vyostřovala nejen ekonomické, ale také sociální, nacionální a náboženské problémy.

Vezmeme-li v úvahu dobové dokumenty, zjistíme, že 1. světová válka otřásla i religiozitou mnoha českých a moravských frontových vojáků a jejich hladových žen a dětí v zázemí. Někteří z těchto bývalých vojáků po skončení 1. světové války hlasitě a otevřeně vyslovovali své špatné mínění o církvi a o kněžích, žehnajících za války císařským zbraním. Mnohý z nich byl za svou smělost, kritizovat veřejně církev, pohnán k Československému soudu, který ho soudil podle starého rakouského, avšak v nové Československé republice i nadále platného zákona pro zločin rušení náboženství.

V útrapách válečných, píše se např. v kronice jihomoravské obce Ivaně, hledal lid potěchu u Boha. Konány časté válečné pobožnosti. U nás v Ivani lidé sami vždy večer v kostele se scházeli k modlitbám. Čím však déle válka trvala, tím více důvěru v Boha velmi mnozí ztráceli. Z mnohých dobrých katolíků stali se nevěrci a rouhači, kteří se rouhali bohu, že takové utrpení na ně seslal.