Změny režimu znamenaly i nová dogmata a věčná srovnávání a vyrovnávání se s minulostí. Přinesly i časté emigrace, a to i početných klíčových elit země.

Nelze také nepřipomenout opakující se kádrové čistky, které omezovaly či dokonce likvidovaly elity a preferovaly loajální průměr. Nad nadějí opakovaně vítězil strach. Vítězové se měnili na poražené a naopak. Z hrdinů se stávali antihrdinové. Většinová společnost se naučila plout pro i proti proudu. Těžko se tak znovu a znovu hledá shoda na společné identitě a vizi země.

Dnešní ozvěny vnějších otřesů nás nacházejí nepřipravené, rozhádané a atomizované na separátní zájmy. Dokážeme být snadno proti, ale jednotící postoj pro je v nedohlednu. Tentokráte k tomu výrazně přispívá většinový pocit v naší společnosti, že jsme nezačali před více než dvaceti lety budovat stát na pevných hodnotových základech. Vratká, anebo dokonce absentující, pravidla hry dokázali využít různí šíbři, kteří v tom uměli chodit i v minulém režimu.

Státní správa je neefektivní, uměle přepolitizovaná a prosáklá korupčními vztahy. Daňoví poplatníci mají oprávněný pocit, že se jim za jejich odvody nedostává adekvátní služby. Zemi schází nejen jednotící vize, inspirující a respektované autority, ale i elementární míra vzájemné solidarity a soudržnosti.

Po roce 1989 jsme byli plni naděje a velkých očekávání. Plnými doušky jsme hltali svobodu a demokracii. To nadšení však bylo po čase zneužito, znásilněno a ukradeno těmi, kteří věděli, jak uchvátit svou kořist. Spoléhali na naši naivitu. Nejprve to tak nevypadalo. První makroekonomické kroky transformace nepřinesly žádné dramaticky velké otřesy, tedy ani nekontrolovatelnou inflaci, ani závratně vysokou nezaměstnanost, ba ani kolaps sociální sítě. Ten zásadní problém nastal u našich soukromých a polostátních bank, a především pak při rychlé kumulaci kapitálu při kupónové privatizaci. Hlavním kritériem se stala rychlost, aniž byl vytvořen včas vhodný a funkční právní rámec.