Letošní asijskou cestu začínáme po osmé hodině večer nočním letem do indického Dillí, kde máme ráno (jejich času) technické mezipřistání pro doplnění paliva a výměnu posádky. V sedm ráno tam už bylo 35°C. Let pokračuje nad Indií, Bangladéšem a Barmou do hlavního města Malajsie Kuala Lumpur.

Byl jsem zde jako předseda vlády v roce 1996. Pamatuji si velké horko, ještěrky běhající po stěnách, právě dokončovanou nejvyšší stavbu světa Petronas Towers (než ji předběhl mrakodrap v tchajwanském Taipei) a odpověď malajského premiéra Mahathira na mou otázku – motivovanou našimi tehdejšími spory s odboráři za vůdcovství pana Falbra – jaký mají sociální systém: rodinu, jiný není třeba. Znám to z literatury, ale takto přímo jsem to slyšel poprvé.

Malajsie byla tehdy rok před svou (a současně naší) měnovou krizí roku 1997, byla jí, stejně jako nám, ordinována politika absurdně vysokých úrokových sazeb a Malajsie, resp. její ministerský předseda, se jako jediný v tomto regionu vzbouřil a misi Mezinárodního měnového fondu neposlechl. Udělal dobře. Já se bouřil také, ale neměl jsem Mahathirovu politickou sílu (se složitou koalicí s Kalvodou a Luxem a opozicí v čele s M. Zemanem) a on navíc neměl za zády Tošovského centrální banku, která hrála s MMF. Proti naší zemi.