V článku V londýnském exilu s mnichovským závažím (Právo 6. srpna 2012) se snaží ministr a místopředseda ODS Vondra přiblížit okolnosti, za kterých došlo k plné legitimizaci druhého československého odboje a k prvním zásadním krokům vedoucím k obnově tehdy popírané československé státnosti. Jakkoli na omezené ploše novinového článku není možné říci vše, je výpověď, nabídnutá tímto současným českým politikem, v nejlepším případě kusá a neúplná.
Mnichovská tragédie, dodnes diskutovaná a ne zcela strávená, obchází jeden problém: slavný Benešův výrok o plánu, který má a který zajistí obnovu československé státnosti. Ve své době byl mimořádně kritizován; stal se předmětem posměšných vtipů a veršů. Neuplynul ještě rok a vše, před čím Beneš varoval s takovým důrazem západní demokracie, bylo bolestnou skutečností. Polsko, kterému západní demokracie poskytly bezzubou pomoc jalových proklamací a tzv. podivné války (skutečné boje na východní hranici Francie nezačaly 3. září 1939, ale až německým vpádem do Beneluxu a Francie 11. května 1940).
Ministr obrany Alexander Vondra však nepomíjí jen tyto okolnosti, ale nedoceňuje ani složitost postavení československého exilu jak západního, tak východního v kritickém období let 1939-1941 (od přepadu a okupace Polska po napadení SSSR a USA v druhé polovině roku 1941). Appeseaři zejména Chamberlainova a Bonnetova typu tvrdošíjně odmítali uznat svou odpovědnost za mnichovský zločin na mezinárodním právu. Národní výbor, první československé ústředí, prodělal v té době poměrně těžký a obtížný vývoj, spojený s bojem o vedení (Beneš a zejména Štefan Osuský) i sídlo zahraničního odboje (Paříž nebo Londýn).
Benešova cesta do čela druhého odboje, na místo jeho všeobecně uznávaného a ctěného vůdce, nebyla zdaleka snadná. Slova Karla Čapka z počátku října 1938, aby šetřil své síly, že jich ještě bude potřebí, byla zaštítěna nejen Benešovou vynikající diplomacií a předvídavostí, ale i koncepty, kterými je podepíral. V odbojové éře měla klíčový význam jeho doktrína o nepřerušeném trvání československé státnosti, ale i představa o potřebě poválečného evropského sdružování a velkorysých sociálních reforem (koncept demokracie socializující, Evropa Evropských společenství a bretonwoodské instituce). Pozice, kterou si vybudoval ve Společnosti národů, byla východiskem, které velký československý státník dokázal beze zbytku využít.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: cssd.cz