Víte, kdy vznikla první zelená karta? Když v Pardubicích zorganizovali členové TOP 09 masovou protiprezidentskou demonstraci jedenácti účastníků, tak moje žena, aniž bych o tom věděl, si dala do kabelky zelenou kartu. Tu vytáhla a zamávala vůči těm jedenácti. Já bych chtěl poděkovat všem, kdo se k mé ženě přidali, protože zelená barva je barva naděje. Je barva jara. Červená barva je barva krve a barva nenávisti. A já bych všem z vás přál, abychom se dokázali mít rádi. A pokud nenávidíme, abychom k tomu měli vážné důvody. A tím vážným důvodem rozhodně není mediální masáž našich občanů. Tím vážným důvodem je to, že se setkáte s politikem, z očí do očí, vyslechnete jeho argumenty, řeknete svoje argumenty, a teprve po tomto setkání řeknete, tohoto politika nechci. A tak to má v demokracii být.
Pouze lidé s poněkud nižší inteligencí se nechávají masírovat veřejnými sdělovacími prostředky. Místo aby vyslechli zprávu, co se stalo, tak si ještě přečtou komentář o tom, co si tamní komentátor myslí o tom, že se opravdu stalo. Jinými slovy jsou jako děti, které dostávají předžvýkanou informační potravu. Ale my opravdu nejsme děti. My jsme dospělí lidé, kteří dokáží vlastním rozumem posoudit, co je a co není správné.
Prezident republiky má ve své práci hájit zájmy svého státu. A má tyto zájmy hájit bez ohledu na to, jestli jsou nebo nejsou zajímavé pro média. Ať už je to případ dětí Michalákových, který se týká sice pouze dvou českých občanů, ale to přece vůbec není důležité. Jsou to čeští občané. Ať už se to týká ukrajinských Čechů, kde jsem svedl bitvu, nechci říct s kým, protože vy to sami dobře víte, ale jeden velvyslanec říkal: „Ale pane prezidente, vždyť přece o repatriaci žádají jenom čtyři rodiny ukrajinských Čechů.“
Patnáctého března přistane letadlo se 150 ukrajinskými Čechy, kteří požádali o repatriaci. Ale pan velvyslanec má samozřejmě pravdu. Pouze z toho vyplývá, že průměrná rodina volyňského Čecha má čtyřicet členů. (smích)
Prezident republiky má pomáhat českým exportérům na jakýchkoliv rozvíjejících se trzích, protože náš export znamená nové pracovní příležitosti pro české občany, a tedy i snížení nezaměstnanosti. Ale jak můžete očekávat, že média budou psát například o otevření čínského trhu, největšího trhu na světě. To byste vyžadovali velkou kvalifikovanost, a já se obávám, že kdybych v Číně zakopl na schůdcích do letadla, byl by to headline. Ale získání dvousetmiliardového úvěrového rámce pro české podnikatele a pro čínské investory je pro náš mediální mainstream naprosto nezajímavá informace. A tak bych mohl pokračovat dál a dál, ale nechci vás zdržovat.
Chtěl bych závěrem říci, že jsou dva typy lidí. Jedni, kteří potřebují předžvýkaný pokrm. Ať už Českou televizí, nebo Bakalovým mediálním impériem, nebo čímkoli jiným. A tito lidé jsou svým způsobem nedospělí. A jsou lidé, kteří myslí vlastní hlavou a vlastním rozumem. Skláním se před druhým typem těchto lidí. Bez ohledu na to, zda se mnou souhlasí, nebo nesouhlasí. Vážím si jich proto, protože myslí sami. A když jsem dnes na Hradčanském náměstí vzpomínal na Tomáše Masaryka, vzpomněl jsem si na jeho dvě věty, z nichž ani jednu jsem neřekl. Ta první věta je téměř zdrcující. „Myšlení bolí. A každý z nás se vyhýbáme bolesti. A přesto tuto bolest, chceme-li být dospělými lidmi, musíme podstoupit.“ A ta druhá věta, Masarykův citát, který bych chtěl adresovat nositelům červených karet, kteří se vyhýbají diskusi, i když měli předtištěno na červených kartách „Pane prezidente, chceme s vámi hovořit“. Ta druhá věta zní „Rozčilení není program“.
A tak bych chtěl poděkovat všem, kdo přišli se zelenými kartami, případně se zelenými kulichy, což jsem opravdu viděl poprvé, na Hradčanské náměstí, a chtěl bych jim poděkovat ne za to, že případně souhlasí s mými názory, chtěl bych jim poděkovat za to, že jsou dospělí a že si nenechávají vymývat mozky. Děkuji vám za pozornost.
Ing. Miloš Zeman
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: vam
