"Ve svém Poselství akademické mládeži z 9. prosince roku 1947 nově zvolený rektor Karlovy univerzity, profesor doktor Karel Engliš řekl:

„Stejně jako vzdělání - potřebujeme silných a přímých charakterů. Ty se však mohou vytvořiti pouze ve svobodě. Nevolnictví, nesvoboda národní a strach není ovzduším pro tvoření přímých páteří.

Prodělali jsme v minulosti  útisk náboženský i politický po staletí. Tím více musíme pečovati o to, aby byl vytvořen a zocelen český charakter, protože ten pak je ochranou v době národního neštěstí, jehož nás Bůh uvaruj. Bez charakteru se nedá ani ve vědě, ani v politice nic velkého a trvalého provésti a velcí mužové vědy i dějin byli i velkými charaktery. Cením si výše vzácného charakteru nežli chytrosti nebo vědění, které se stávají bez charakteru nebezpečným nástrojem. Uvažujte o tom."

Nevím, zda Milan Paumer tato slova slyšel, v roce 1947 mu bylo 16 let.  Necelé tři měsíce nato, po únorovém převratu si akční výbor Karlovy univerzity v čele s Jiřím Pelikánem povolal rektora k pohovoru, zda a jak chce podporovat novou vládu Klementa Gottwalda. Profesor Engliš nikam nešel a na svůj úřad rezignoval.

A nastal čas, jehož se nejenom on obával. Čas komunistické totality v naší zemi. Neslyšel-li Milan Paumer projev rektora Karlovy univerzity v roce 1947, pravděpodobně slyšel v roce 1950, to mu bylo necelých osmnáct let, rozhlasový přenos z procesu s Miladou Horákovou.

Viděl s přesně chápal, co se v naší zemi děje. Musel na tyto události reagovat. Jeho přímý a silný charakter, o němž mluvil v posledních měsících svobody profesor Karel Engliš, mu velel vzepřít se takovému bezpráví.

Čest jeho památce"

Zdroj: miroslavanemcova.cz