I když časová souvislost mezi jmenováním nového kardinála v Česku a velkou církevní loupeží zvanou restituce církevního majetku nabízí možnosti různých interpretací.

Česká média se nad převzetím kardinálského úřadu Dominikem Dukou zalykala nadšením. Zejména Česká televize přitom předvedla neúměrnou reakci srovnatelnou snad jen s úmrtím V. Havla. Pozornost a čas, které jmenování D. Duky kardinálem poskytla, budily dojem, že snad máme novou hlavu státu. Při tom ovšem svým divákům – věrna sama sobě – leccos zamlčela.

Například fakt, že po této (již čtvrté) konsistoři Benedikta XVI. bude podle relevantních údajů z kardinálů, co volí papeže (takových je podle dostupných informací 125) celkem 83 ze severní polokoule. Z toho 67 Evropanů, mezi nimi skoro polovina Italů. Je tedy minimálně patrné, že na historicky prvního ne-evropského papeže si ještě hodně dlouho počkáme.

Mnozí si blíže všimli – nikoli tak ČT – další věci: že tentokrát žádný kardinálský klobouk nešel do Latinské Ameriky. Proč asi tentokrát ostrouhal kontinent, který polský papež označoval jako "světadíl naděje"? Vždyť tam žije více než polovina všech katolíků vůbec. Nejspíš to tedy znamená, že katolická církev se k nějakému „Obamovatění“ nechystá.

Nedostalo se ani na černou Afriku. A ta je přitom prioritním cílem katolické pozornosti i charity - jako světové centrum lidského utrpení a bídy v důsledku ozbrojených konfliktů, hladu a nemocí.