Nedílnou součástí zmíněné žádosti bylo memorandum. V něm vláda České republiky pod vedením svého tehdejšího předsedy Václava Klause deklarovala mimo jiné, že „si uvědomuje prospěšnost a nezvratnost procesu evropské integrace“ a ocenila jej jako dílo, „které zaručilo občanům členských států na dlouhá desetiletí mír, politickou stabilitu, korektnost mezinárodních vztahů, nebývalé svobody a hospodářskou prosperitu“.

Mám bohužel neblahý pocit, že právě v těchto dnech se – nenápadně, ale zato nevratně -  rozhoduje o tom, jestli naše republika zůstane součástí procesu integrace i nadále. Nikdo přitom nemůže být na pochybách, že jednotlivé státy ponesou odpovědnost za své chování v krizové době v letech příštích. Držet pohromadě v dobách dobrých je celkem snadné, horší časy ale prověří upřímnost slov dokonanými činy.

Jak víte, Česká republika se má nyní rozhodnout, zda podpoří svým podílem zvláštní účet Mezinárodního měnového fondu. Ten má usnadnit, aby se do záchranných operací zapojily i neevropské zdroje. Žádá se od nás půjčka 3,5 miliardy eur z prostředků České národní banky, to je asi 89 miliard korun, tedy zhruba dvojnásobek toho, co ročně využíváme z fondů EU. Touto operací by se nezvýšil veřejný dluh ČR, došlo by ale k realokaci aktiv ČNB z položky devizové rezervy do položky pohledávka za MMF. Státní rozpočet by tak případně nesl dopady pouze úrokové ztráty, která by takto vznikala ČNB, a to v rozsahu 1-2 miliard korun ročně. Již dnes poskytuje tuzemská ČNB MMF půjčku v rozsahu asi 47 miliard korun.