Na konci Klaus jen stručně zmínil, že se rozhodl vyhlásit amnestii. Prý ke dvacátému výročí vzniku České republiky. Amnestii tak lze pokládat za jistý druh prezidentského rozloučení Václava Klause.

Myslím, že prezident pro své loučení s ústavní funkcí zvolil tu nejhorší možnou formu. A náš stát dostal ke svému výročí od prezidenta pěkně odpudivý a zapáchající dárek.

Pokud by amnestie zahrnovala jen prominutí krátkodobých trestů, pravděpodobně by větší kontroverze nevyvolala. Je samozřejmě omyl označovat jednorázové a plošné propuštění „drobných“ delikventů za nějaké řešení pro přeplněné české věznice. Tím může být jen masivní rozšíření domácího vězení a jiných alternativních trestů. Pokud nedojde k dlouhodobým legislativním změnám, věznice budou brzy stejně plné, jako byly ještě na Silvestra 2012.

Opravdu velký a závažný problém je ta část amnestie, která končí bez trestu kauzy tunelování Union banky či Českomoravské družstevní spořitelny, úvěrových podvodů v Komerční bance, vytunelování H-Systému, krachu Moraviabanky, daňových úniků v kauze Bena a Tukový průmysl, krachu obchodníka s cennými papíry KTP Quantum, kauzy Pitra, soudce Berky a další. Díky tomu získává amnestie, jinak symbol milosrdenství a dlouhá léta tolerovaný feudální relikt v našem ústavním systému, novou, originální a vpravdě tunelářskou dimenzi.

Pokud si má člověk uchovat úctu a respekt alespoň k základním principům demokratického právního státu, musí Klausovu a Nečasovu amnestii v této podobě kategoricky odmítnout. Žádné polostíny nejsou možné.  Takto pojatá amnestie je dramaticky nespravedlivá a nepřijatelná. Jsme svědky největšího skandálu v udělování plošných prezidentských milostí od roku 1989.