Zvolí-li vás poslancem, tak si po určité době uvědomíte, že se automaticky stanete součástí světa, který můžete charakterizovat všemi možnými způsoby, nikdy ale ne pozitivně. Dovoleno je snad vše!

„Obídky za dvacku, žádná těžká práce, jenom vpašovat podivné úpravy do schvalovaných zákonů, kterých si nikdo nevšimne, a párkrát zvednout ruku“ – toť smutná charakteristika práce poslance očima jednoho novináře. Když si to porovnám se svým pracovním programem, s hodinami, dny a měsíci, které jsem strávil studiem všemožných zákonů a předpisů, jež jsem připomínkoval (či byl přímo určen parlamentním zpravodajem), přípravou zákonů nových, které jsem sám nebo s kolegy předkládal, diskusí s občany, jednáním s ministerstvy, úřady a institucemi, a mnoha dalšími aktivitami, které jsem jako poslanec absolvoval, nevěřím, že to někdo může myslet vážně.

Ano, jsme placeni z veřejných peněz a je správné, že jsme pod drobnohledem voličů a médií. Prosím ale, vždy v tomto pořadí, ne naopak. Dnes jsme však v situaci, kdy média říkají voliči, co si má o konkrétním politikovi myslet. Rozhodně nejsem proti tomu, aby nás „hlídací psi“ demokracie bedlivě sledovali, ale mám za to, že i tento drobnohled by měl mít jistá pravidla a kulturu či slušnost. Když jsem si přečetl, jak média psala o poslancích v souvislosti s prohlídkou korunovačních klenotů, když jsem četl výrazy jako „nadlidi poslanci“, „političtí spratci“, „protekční nadčlověk“, uvědomil jsem si, že se hranice kritiky poslanců zase o kousek posunula.