Ústavní soud tak dal za pravdu názoru sociální demokracie, který má v této oblasti podporu většiny české společnosti. Asi jsme všichni instinktivně cítili, že dva měsíce na Úřadě práce ještě nemohou být důvodem, abychom pracovali zadarmo. Zřejmě bychom měli být Ústavnímu soudu vděční, což také dozajista jsme, ale jistá pachuť na patře zůstává i nadále.

Po celou dobu projednávání tzv. Sociální reformy I (tedy od jara loňského roku do posledních prosincových dnů), jsme byli svědky toho, jak ministerstvo práce a sociálních věcí, vláda jako celek a následně koaliční poslanci za každou cenu prosazují svůj koncept reforem, aniž by se zabývali názory odborné veřejnosti. Ještě se v dějinách České republiky nestalo, aby nějaký legislativní návrh měl tolik odpůrců jako tenkrát, připomínková místa napříč resorty podala 400 stran zásadních připomínek, které jednoduše nebyly akceptovány.

Jako místopředsedkyně Sociální komise Asociace krajů jsem se v daném roce účastnila desítek jednání o sociální reformě. Nespočetněkrát jsme tehdejšího ministra J. Drábka a jeho nejvyššího pobočníka V. Šišku upozorňovali na to, že koncepce veřejné služby vykazuje zjevné protiústavní prvky, avšak všechno bylo marné. Proč trestat někoho za to, že je bez práce? Co dostanou osoby, které ji vykonávají navíc, oproti těm, kteří veřejnou službu nevykonávají? Proč rušíte systém, na který byly obce zvyklé? Nikdy jsme žádnou odpověď nedostali, jen úšklebek, že je vše v koalici domluvené. Tehdy vládla tajná diplomacie a la Česká republika.