Manipulace veřejným míněním však již nyní nabrala rychlých obrátek a nemine snad dne, aby se v renomovaných médiích, jež vytvářejí veřejný názor, neobjevil příspěvek, jehož cílem je tak nějak naladit publikum k "té správné" volbě.

Prohlašovaná a na odiv vystavovaná přístupnost a spravedlnost přímé volby, tak, jak byla navržena, je velice diskutabilní. V podstatě zde budeme mít dvě množiny kandidátů - v první budou pohodlně usazeni kandidáti politických stran, kteří se v podstatě nyní nemusejí vůbec snažit a vstup do voleb mají jistý, protože jim stačí pouhých dvacet hlasů od poslanců nebo deset od senátorů. Druhá množina má za sebou podporu neméně silnou, možná i nepatrně silnější: veřejnoprávní média a jejich kamarády. Do této skupiny lze už dnes, třebaže nemají těch kýžených 50 tisíc hlasů, zařadit Jana Fischera nebo Vladimíra Dlouhého. Dokonce i Jan Švejnar, třebaže se ve své pověstné nerozhodnosti ještě nedokázal rozhoupat a kandidaturu potvrdit, se vyhřívá na výsluní mediálního zájmu.

Vedle toho média pilně pracují na tom, aby zmatený volič přišel do volební místnosti s co možná nejprázdnější hlavou. Jak jinak lze chápat zapojení celebrit a kulturních či intelektuálních autorit do probíhající kampaně? Co asi zůstane v hlavě čtenáře, který si jednoho dne přečte, koho by vybraly za prezidenta tzv. osobnosti, jejichž názory se v anketě slijí v jakési obrovské nic, které dokonale paralyzuje čtenářovu ochotu přemýšlet, a jemuž vévodí výrok profesionální feministky Olgy Sommerové, že na post prezidenta (tedy vlastně prezidentky) by měla usednout Eliška Wagnerová, protože má, díky tomu, že je žena, zdravý rozum. Co zůstane v hlavě čtenáře, jenž si u odpolední kávy přečte rozhovor na politické téma s hudebníkem Davidem Kollerem, který si především řádně kopne do Václava Klause, což dělá sice kdejaký trumbera, ale dopustí-li se toho uznávaná celebrita, reaguje na to veřejnost spikleneckým úsměvem.

Z postoje médií je to nanejvýš jasné: nehledáme jen obyčejného prezidenta republiky, ve skutečnosti hledáme především anti-Klause. Někoho, kdo poslušně udělá poslední tlustou čáru za víceméně svobodnými a tržními 90. léty, přestane provokovat veřejnost drzým lpěním na intelektuální úrovni politického soupeření, přestane nám (nebo spíš jim) před pokrokovým světem dělat "ostudu" odmítáním nových forem levičáckého totalitářství, a hlavně nás jednou provždy, definitivně a bez reptání schová pod bezpečná křídla bruselských byrokratů. Jak nejlépe shrnout takového vysněného kandidáta? Jednoduše: jako člověka názorově flexibilního, ohebného, nekonfliktního, šedivého. Kdo z kandidátů takové charakteristice nejlépe odpovídá? Myslím, že netřeba napovídat - přízeň médií napoví dostatečně.