Zdá se, že na Islámský stát se rozhodli zaútočit hned všichni najednou. Asad, Rusové, Američané i Kurdové. Jak si jednotlivé ofenzívy vedou? Můžeme začít oslavovat konec problémů s Daešem, nebo se spíše „těšit“ na další uprchlíky? A jako již tradičně – kdo ze své vojenské aktivity nejvíce vytěží politicky?

Čtyři současně probíhající ofenzívy proti Rakká, Dejrizoru, Mosulu a Fallúdži jsou opravdu zajímavé, a to jste ještě ve své otázce vynechal skutečnost, že právě před branami Fallúdži stojí spolu s iráckými jednotkami rovnou íránské Revoluční gardy a libanonský Hizballáh, abychom ten pestrý výčet útočících doplnili. Spojené státy sice tvrdí, že jim ony Revoluční gardy „dělají starost“, ale fakt, že americká armáda při bushovské invazi právě ve Fallúdži potlačovala vytrvalý odpor tunami bílého fosforu a střel s ochuzeným uranem – ve městě se dodnes rodí zmutované děti – napovídá, že by nebylo dobré, aby Američané „osvobozovali“ zrovna Fallúdžu znovu. Výsledkem by mohla být jen další válka proti někdejším okupantům, protože staré rány se ještě ani zdaleka nezhojily.

Čili, máme tu Amerikou podporované Kurdy, kteří útočí na Rakká v Sýrii, syrskou armádu, která kousek vedle útočí na Dejrizor, Kurdy, kteří útočí na Mosul, a Iráčany a šíity, kteří útočí na Fallúdžu, přičemž v případě Rakká a Mosulu bojují i americké Zelené barety, o nichž se Obama dušuje, že do bojů zasahovat nebudou. Postupy jsou různě rychlé, protože Daeš používá místní obyvatelstvo jako lidské štíty, a nikdo si dnes už nechce zhoršit postavení tím, že je zmasakruje zároveň s Daešem. Přesto přese všechno jsou to očividně koordinované akce, které dávají nahlédnout na míru koordinace mezi Ruskem, USA, Sýrií, Íránem, Irákem… Je to jasné každému, kdo se podívá na mapu, a o to legračnější jsou pak mlčení Washingtonu nebo výmluvy Moskvy, že žádná spolupráce není, je prý „jen výměna informací“…