Zdravíme vás opět do Damašku. Na Facebooku zásobujete své „sledovače“ fotkami např. z dětské nemocnice či z prodejny mobilního operátora. Všechno to vypadá čistě, úhledně a vlastně „západně“. Je to správný dojem? Žijí už lidé v Damašku normálním životem? Jsou už všechny „kapsy“ vojenského odporu vyčištěny a rakety na město už nelétají? Co trend životní úrovně, zaplněnost trhů a hospod... apod.?

V Damašku je klid už skoro rok, od loňského osvobození východní Ghúty. Letos v lednu tu byly dva teroristické útoky, ale jinak nic. Z ulic už zmizela většina checkpointů a betonových zátarasů, takže vše vypadá na pohled normálně a funkčně. Jiná věc je, že v důsledku sankcí je tu nedostatek pohonných hmot, mazutu, plynu a podobně, a tak je benzín na příděl a elektřina se vypíná. V bohatších čtvrtích Damašku na pár hodin denně, v chudších na víc a čím dál od hlavního města, tím je situace horší. Naštěstí se pomalu otepluje, aspoň tedy přes den, a tak snad lidi budou už o něco méně mrznout než během zimy. Spousta domů nebo restaurací a obchodů tu má ale vlastní generátory a zásobují se z černého trhu, takže – jak říkám – na pohled vše vypadá normálně a funkčně. 

Přitom si ale všichni, se kterými jsem zatím mluvila, stěžují na to, že je dnes se zásobováním energiemi situace horší, než byla třeba před dvěma třemi lety, a to byl takříkajíc „Daeš před branami“. Nevím, ale chtělo by to tu pobýt mnohem déle, aby člověk pochopil nejen principy fungování zdejší společnosti, ale pořádně i její mentalitu. Lidé jsou na jedné straně naštvaní, že trpí i po vyhrané válce, ale jedním dechem dodávají, že to už přece nějak přežijí. Už přece vydrželi za osm let války hodně strádání, tak se teď prý nenechají rozhodit. A v době, kdy by tu měla být logicky ekonomická krize, tak jsou restaurace a kafírny plné a obchody otevřené a plné zboží. Centrální tržnicí se v pondělí skoro nedalo prodrat, jak byla narvaná lidmi, a to byl běžný pracovní den.