Hrozilo vystoupení z NATO. Profesorka Dvořáková vstupuje do debat o českém konci v EU i alianci

Řada zástupců EU se alespoň podle vyjádření českého premiéra Bohuslava Sobotky domnívá, že bylo chybou, že David Cameron vůbec vyhlásil referendum. „Ty důvody, proč referendum vypsal, jsou absolutně nesouměřitelné s důsledky, které referendum bude mít zejména pro Velkou Británii,“ uvedl Sobotka. Jak lze podle vás popsat či zhodnotit rozhodnutí britského premiéra?

Politici si obecně často zahrávají s něčím, co si vezmou jako téma, získávají tím hlasy a pak se jim záměr vymkne z rukou. Protievropská karta samozřejmě v Británii rezonovala i mezi konzervativci. Cameron chtěl před volbami získávat podporu, domníval se, že když vyjedná s EU určité podmínky, že referendum pak dopadne v jeho prospěch. V tom si myslím, že byla chyba, kalkul, který nevyšel.
Podívejme se do historie. Uvedu vám příklad, kdy to naopak vyšlo. V roce 1981 ve Španělsku před volbami socialisti napadali vstup do NATO a řekli, že když vyhrají volby, uspořádají referendum o členství v Alianci. Protože to slíbili, museli referendum udělat a pak měli obrovské starosti a museli vynaložit velké množství peněz, aby vůbec Španělsko v NATO zůstalo. Tenkrát situaci ustáli. Podotýkám ale, že vypsali referendum trochu později, nechali uplynout určitý čas po volbách, aby se trochu zapomnělo na průběh kampaně. To je riziko populistického charakteru volební kampaně, kdy se politik až příliš přizpůsobí určitým náladám ve společnosti a není schopen se v nějakém momentě postavit. Jede na populistické vlně a myslím si, že situaci nakonec ustojí. To se ale pak nemusí stát.

Ale vypsání referenda je výsostně demokratický krok…

To je. Samozřejmě pokud si chce nějaké rozhodnutí vláda legitimovat, jde o rozhodnutí, které dávají lidé. Je plně oprávněné, aby se v některých situacích vyjádřili. Problémem referenda je, že nemá kompromis. Je to ano – ne. Už se pak nedá vyjednávat. Další kompromisy už Cameron teď vyjednávat nemůže. To je jedna z největších nevýhod přímé demokracie. U tak závažných otázek se pak objeví těsný výsledek, v Británii to byla čtyři procenta. Společnost situace obrovsky rozděluje. Proto se hovoří o tom, že je dobré zvažovat, za jakých podmínek přistoupit k takovému způsobu rozhodování, protože to může vést k obrovské dezintegraci společnosti, k jejímu rozdělení na další desetiletí a možná i vzniku určitého nepřátelství. Pokud se jde cestou kompromisu, pak jsou sice skoro všichni naštvaní, protože mají pocit, že vše mělo dopadnout jinak, ale společnost kompromis příliš nerozděluje.

Hodně se kritizuje to, že se Československo rozpadlo bez referenda. Je ale pravdou, že tehdy by bylo velmi obtížné hledat řešení. Sice byla většina lidí pro udržení společného státu, ale existovala úplně jiná představa o tom, jaký stát to má být. Jestli má vzniknout silná federace, nebo konfederace a kompromis se nedal najít. A znovu říkám, u referenda nemáte kompromis, rozdělujete společnost, ale máte legitimní rozhodnutí, o které by se měla politika opírat, ovšem s vědomím toho, že mnoho lidí, kteří v Británii hlasovali pro vystoupení z EU, nemuselo mít správné informace. Třeba jim nikdo neřekl, že libra půjde dolů. Teď si možná Britové řeknou, že spoustu služeb u nich zajišťovali Poláci a kdo je bude teď poskytovat? Vidíme, že i u nás se některé podniky dostávají do problémů proto, že nemají určitý typ pracovní síly. Ale lidé ve vyhrocených kampaních s výkřiky: „Hurá vlastenectví, země se nám vrací,“ nebyli upozorněni nebo netušili, že důsledky mohou být z hlediska ekonomiky poměrně výrazné. Proto také platí spíš zastupitelská demokracie, protože každý člověk si běžně těžko prostuduje veškerá odborná hlediska. Většinou je referendum založeno na emocích a pak může být výsledek velmi překvapivý.

Už teď jsme ale svědky volání po referendu o vystoupení z EU. Ať už jde o Česko, Slovensko, možná budou o vystoupení usilovat i ve Švédsku, Nizozemsku i Rakousku. Francouzský publicista Yves Mamou poukazuje na zcela reálnou možnost, že po Velké Británii by mohla Evropskou unii opustit v blízké budoucnosti také Francie. Zdůrazňuje, že na rozdíl od Británie by Francouzi hlasoval pro „Frexit“ především kvůli migrační krizi. S přihlédnutím k popularitě protievropských či protiimigračních stran jako Front National, UKIP, Praví Finové či Švédští demokraté, bude se měnit politická mapa? Je možné, že vlastně po britské zkušenosti dají politici zelenou referendům, nebo je spíš budou blokovat?

Záleží na situaci v daných zemích. Představa, že o všem budeme dělat referendum, může být cestou do pekel. Na druhou stranu, pokud je řečeno, že za určitých okolností lze vyvolat referendum, pak se toto respektovat musí. Nakolik by byla referenda v jiný zemích úspěšná? Strašně těžko se situace odhaduje. Myslím si, že když Cameron vyvolal referendum, měl analýzy, které mu spíš dávaly naději, že situaci ustojí. Stále jsme ale u Velké Británie, která je velmi specifickou zemí v rámci Evropské unie. Má Commonwealth, systém bývalých kolonií, které jsou jistým způsobem institucionalizované i určitou vlastní hospodářskou politikou nebo kontakty.

Když Británie chtěla vstupovat do EU, de Gaulle to dvakrát vetoval. Vždycky měla specifické vztahy se Spojenými státy včetně přístupu k jadernému programu, což tedy de Gaulla hodně štvalo. Navíc přes země Commonwealthu vždycky měla určité ekonomické zájmy a zakotvení mimo Evropu. Teď je otázkou, zda odchod Británie z EU země Commonwealthu nerozhořčí, protože přes ni měly přístup na evropské trhy jednodušší, a to ještě nemluvím o Skotsku.
Velká Británie je velká země. Svět je jiný. Představa, že si malý stát bude hájit nezávislost tváří v tvář všemu? Uvědomte si, že Česká republika je menší z hlediska počtu obyvatel než New York. Když si tohle uvědomíme a k tomu globalizační tlaky…Evropa měla nebo má šanci vytvářet daleko větší ochranu národního státu.

Británie je zcela jiný fenomén, než o kterém se můžeme bavit v České republice, a má také zcela jiné zakotvení. Stará masarykovská teze říká, že státy se udržují idejemi, na kterých vznikly. Evropská unie samozřejmě není státem, ale je to určitá entita, kde vznik byl dán tím, aby znovu nedošlo k válce. Na tohle Evropa zapomněla a už není nikdo, kdo by takto uvažoval, ani v Německu. Posledním velkým německým Evropanem byl Helmut Kohl, který stále vnímal, že z Německa jsou určité obavy, že Německo musí trochu ustoupit, aby posílilo Evropu. V současné chvíli jako by toto šlo do pozadí a mnoho věcí, které ovlivňují vztahy a zahraniční politiku, se dějí vlivem Německa. Nechci vyvolávat nějaký strach z velkého Německa, ale vezměme si, že to bylo Německo, které bylo klíčové ve způsobu řešení řecké krize, má speciální vztah k Turecku už přes migrační vlny nebo tureckou menšinu. Evropa najednou tváří v tvář imigrační krizi nedokázala přijmout přesvědčivá řešení.

Teď se hledá viník a odpověď na otázku, kdo za to může. Myslíte si, že jde o věc lídrů? Že by měli jít pryč neschopní lídi, kteří projektu EU škodí? Je reálné, aby v této sestavě Unie skutečně šla směrem integrace k novým obzorům, jak zmiňoval J.-C. Juncker?

Nejde o to, zda bude někde figurovat například pan Juncker nebo někdo schopnější nebo hezčí. Jde o způsob komunikace. Evropa není diktát, ale je založena na hledání konsenzu. Politici, když se dělo něco nepopulárního, svedli to na evropskou integraci. Navíc převládá pocit, že nám něco někdo nařizuje, ale nepřijímá se zodpovědnost za to, že jsme členové. Je možné, že vývoj se dostane do situace, kdy nefungují instituce. Je pak potřeba znovu hledat cestu, která by fungovala. Tohle je ale samozřejmě věc, kterou politici říkat nebudou. S tímto do kampaně žádný politik nepůjde. Pokud někdo přijde s heslem: „Vraťte nám národní stát, konečně ho budeme mít v rukou,“ tak to funguje. Sice, co budeme mít v rukou, to nikdo neví, ale zní to. A Czexit? Nemáme Commonwealth ani na pobřeží naftu a nemáme speciální vědecké vztahy s USA, co se týká obrany, a opravdu jsme menší než New York. Ale co tváří v tvář objektivně existující globalizaci může národní stát dělat? To je otázka.